 |
| Ilustrační foto lékařky ze seriálu Dr. House |
1. DEPRIVANTI A DEPRIVANTSTVÍ
Deprivanti jsou lidé, kteří z biologických, psychologických nebo sociokulturních důvodů normality nedosáhli nebo o ni přišli, a to normality spíše v citové a hodnotové oblasti nežli v oblasti intelektové.
- ve vztahu k normalitě jsou to lidé v různém stupni rozsahu „nepovedení“, případně „zmrzačení“, nikoliv nemocní
- jsou zahrnování do antropologické a sociokulturní kategorie, neboť kategorie diagnostická a lékařská jsou mnohem užší
- v současnosti došlo k obrovskému nárůstu deprivanství, k jejich tzv. „vzpouře“
- deprivanti jako důsledek a pohon současné společnosti
příčiny vzpoury deprivantů:
a/ populační exploze
b/ rozpad životních hodnot podmíněný oběma světovými
válkami a současnými rozbroji
c/ vysoká hladina „úzkosti“ většiny civilizovaných
lidí žijících ve stínu možné jaderné války
d/ důraz na hmotné stránky života
a/ nedostatek sebezaměření (síly vůle)
b/ neschopnosti tvůrčí spolupráce
c/ ničivost vůči všemu hodnotově odlišnému
d/ parazitismus
Druhy deprivantů
A.
„Ofenzivní deprivanti“
- prožívají a uznávají samoúčelnou moc jako prostředek kontroly nad lidmi a světem
- věří v nediferencovaný růst všeho, co jim moc dává nebo posiluje,vytváří se zde „nenasycenost“
- příčiny: nevyvinutost, poruchy vývoje, zmrzačení nebo „amputace“ niterného základu normality (vývoj autonomie, schopnost v tvořivém smyslu být sám sebou)
- znaky:
a/ soustavné netvořivé prolamování kulturní zábran
spjaté s vypínáním obraných mechanismů společnosti
proti násilí, primitivitě, barbarství, krutosti, hlouposti
a ohlupování (jsou projevy „pseudodemokracie“ nebo „pseudointelektuálství“
a bývají původci označovány za „revoluční pokrok, změnu a vývoj“)
b/ strnulost odmítající jakékoliv myšlenkové proudy,
které by mohly narušit mocenskou strukturu
(falešně je nazývána „ řádem, pořádkem, uznáváním tradičních hodnot a vírou“)
B.
„Defensivní deprivanti“
- zaujímají postoj, který je možno charakterizovat jako „stažení se do sebe“, „amputaci možnosti“, případně jako „cestu zpátky na placentu“, prostřednictvím něhož parizitně manipulují s lidmi a se světem
Příčiny vzniku deprivantů
- porušená vazba k matce v raném dětství
- opakovaná duševní poranění (zneužívaní, bída, válka)
- dědičnost
- biologický základ (nevyvinutí, poškození, zánik nebo odchylné zapojení nervových buněk – synapsí – ve funkčních systémech mozku, které jsou nositeli normality)
Následky vzniku deprivantů
- způsobují patologické projevy v osobnosti deprivanta (úzkost, docilita, omezená racionalita)
Vazba mezi matkou a malým dítětem
- niterný základ normality, tzv. otisk (imprinting), je v základních rysech dokončen ve věku kolem 12 měsíců, v pozdějším životě, u mnoha lidí celoživotně, se pouze udržuje
- sycená citová vazba k matce – vede k názoru dítěte, že svět je bezpečné a zajímavé místo
- nesycená či patologická citová vazba k matce – utvrzuje dítě v domněnce, že svět je nebezpečné chaotické místo, v které je nutno být neustále ve střehu – u dítěte se tak nutně objeví buď trvalá útočnost ( vznikne ofenzivní deprivant) anebo potřeba „stažení se do sebe“ (vznikne defenzivní deprivant)
Implicitní paměti
- jsou to paměti pro dovednosti v oblasti hybné i poznávací
- nepřímo ovlivňují citový život, abstraktní myšlení, jazyk a řeč (nervové buňky implicitních pamětí jsou úzce propojeny s buňkami emotivity, se systémy smyslových informací a se systémy jazyka a abstraktního myšlení)
- při odchylné stavbě niterného základu normality dochází zcela automaticky k odchylnému zpracování a hodnocení dějů a jevů (fyzicky týrané dítě zpracovává neutrální informace jako útočné a nepřátelské)
- v tomto souboru implicitních pamětí je uložen niterný základ normality, který má své evoluční kořeny
Deprivanti a organizace
- deprivanti snadněji vytvářejí aliance, koalice a organizace, jimž jde o moc (jejich skutečným programem, bez ohledu na to, co prohlašují, je po vzoru všech podob života přežití a rozmnožení na úkor jiných), udržují je, posilují, rozmnožují, někdy změní či rozštěpí (vnitřní boj o moc)
- programy těchto organizací dodávají deprivantům „duševní berličky“, zbavují je nutnosti přemýšlet, odstraňují jejich úzkost ze svobody a zodpovědnosti, dodávají umělý přesah, vizi, smysl života, zdůvodnění čehokoli „ ve prospěch celku“, „vyššího princípu“, „šťastné budoucnosti“
2.
NORMALITA A OPTIMALITA OSOBNOSTI
Normalita osobnosti
- 4 pohledy na normalitu
1) normalita jako statistický průměr – statisticky normální je rozložení vlastností , rysů nebo znaků osobnosti vystižené Gaussovou křivkou (abnormalita je pak chápana jako hodnota naměřená na této křivce menší či větší o dvě statisticky významné odchylky)
2) normalita jako proces – normalita je v tomto pojití brána jako mnohastupňový vývoj dosažení „zralé“ dospělé osobnosti
3) normalita jako zdraví – normalita je zdraví, ostatní je nemoc (problémy vyvstávají u osob nějakým způsobem poškozených, nepovedených, zmrzačených a zrůdných, které nepovažujeme za nemocné)
4) normalita jako utopie – normální je harmonická ideálně průměrná osobnost, která se ve skutečném životě nevyskytuje (tento názor vychází z Freudovi klasické psychoanalýzy)
- zatím nejpřijatelnější pojetí normality (doporučované též autory) vychází z kombinace názorů 1) a 2)
- lidsky normální – je duševně zdravý jedinec, který dosáhl dobově průměrné úrovně vývoje poznávací funkcí a jim odpovídající úrovně vývoje citového a morálního života (podle M. Donaldsonové to znamená dosažení „konstrukčních modů“, v Kohlbergově teorii tento stav odpovídá dosažení „konvenční úrovně“ – viz. následující kapitoly)
Optimalita osobnosti
- lidský optimální („supernormální“) – je duševně zdravý jedinec, který podle schématu M. Donaldsonové dosáhl „transcedentních modů“, podle schématu L. Kohlberga“postkonvenční úrovně“ – viz následují kapitoly
Evoluční kořeny lidského chování
1) Evoluční kořeny má:
- naše schopnost vkládat větší úsilí do příbuzných než lidí, kteří příbuznými nejsou, mezi nimi pak větší vkládání úsilí do bližších příbuzných
- další vzájemné vztahy (vztahy mezi rodiči a potomky, vztahy mezi sourozenci, vztahy mezi pohlavími)
- družnosti čili život ve skupinách (slouží k obraně a lepšímu využívání zdrojů), v rámci těchto skupin vzniká tzv. vnitroskupinová družnost neboli odolnost proti tlaku jiných lidských skupin (meziskupinová soutěž je základem lidské družnosti)
2) Mechanismy adaptace / selekce
- adaptace znamená přizpůsobení, adaptivní chování, počínaje stavbou a činností buněk až po vzájemné vztahy živých společenství, které zvyšuje naději na přežití a rozmnožení
- selekci chápeme jako výběr čili „nepříznivé síly přírody“ (změna klimatu, nedostatek potravy, ohrožení nepřítele, nepředvídatelné události, náhodné mutace kódu dědičnosti DNA), které zajistí přežití pouze nejsilnějším jedincům
3) Chybný výklad evoluce
znamená vytváření protikladu mezi „biologickou“ a „kulturní“ stránkou našeho bytí – druhá vyplývá z první
3.
OSOBNOST A DĚDIČNOST
Vztah dědičnosti a prostředí (učení, zkušenosti)
§ historie názorů:
a/ osvícenství – převažují vlivy učení a výchovy
b/ 2.pol. 19. st. – převažují vlivy dědičnosti
c/ poč. 20. st. – převažují vlivy prostředí
- současný názor vystihující vztah mezi vlivy dědičnosti a prostředí na vývoj jedince: dědičnost postaví něco jako meze schopností, ale značně široce, záleží pak na výchově, zkušenosti a učení, do jaké míry a kterým směrem člověk svých dědičně získaných možností využije
- výzkumy u dvojčat a adoptivních dětí probíhaly v Americe a jejich cílem bylo objasnit, do jaké míry vývoj jedince určuje prostředí a do jaké míry je člověk ovlivněn faktory dědičnosti – zkoumala se tak vzájemná podoby chování, jednání a reakcí odděleně vychovávaných dvojčat ( jednovaječných i dvojvaječných) a podoba dětí vychovávaných adoptivními rodiči jejich rodičům biologickým – výsledky byly následující:
dědičnost ovlivňuje:
a/ v 70% variabilitu IQ
b/ v 30% variabilitu schopnosti učit se novým poznatkům, pozornosti, paměti
a orientace
c/ konzervatismus v politických i společenský postojích
- záleží však i na četnosti kontaktů mezi sourozenci a na jejich výchově, což naznačuje taktéž nezanedbatelný vliv prostředí
Cloningerova teorie psychobiologického sedmirozměrového modelu osobnosti
= čtyři rozměry tvořící temperament a tři rozměry formující charakter
1)
Temperament – tvoří čtyři rozměry osobnosti jejich podkladem jsou ze dvou třetin dědičně podmíněné, automatické, „podvědomě“ nebo také „předpojmové“ odpovědi
- vyhledávání nového – dědičnost určí výběr podnětů, které jedince nutí k novým poznatkům (a)
- sklon vyhýbat se poškození – dědičnost vybere podněty, na jejichž základě jedinec některé druhy svého chování tlumí, vyhýbá se jim, (b)
- závislost na odměně – dědičnost určí, jaké podněty nás přimějí, abychom v nějakém druhu chování pokračovali (např. způsob, jímž tvoříme své sociální vazby), (c)
- vytrvalost – je dána mírou vytrvalosti, s níž vzdorujeme únavě a neúspěchu, (d)
2)
Charakter – tvoří tři rozměry sebepojetí odpovídající tomu, do jaké míry se člověk cítí
autonomním jedincem, do jaké míry se cítí být součástí lidské společnosti a do jaké míry
se cítí být součástí celistvosti, vesmíru, celku v němž je vše navzájem provázáno se
vším
- sebezaměření – síla vůle, schopnost řídit a přizpůsobovat chování v rámci svých hodnot a cílů, (a)
- ochota spolupracovat – společenská snášenlivost, soucit, empatie, respektování práv a odlišnosti druhých, (b)
- přesah – vědomí jednoty s celým bytím, vesmírem (modlitby, meditace), (c)
- při snížených úrovních sebezaměření a ochoty spolupracovat /(a) a (b)/ dochází k nejrůznějším poruchám osobnosti a ke vzniku deprivanství
4.
VÝVOJ POZNÁVACÍCH FUNKCÍ
- probíhá ve stupních (začíná v prenatálním období, velký vývoj po porodu), u některých lidí celoživotně
- poznávacími funkcemi jsou: paměť, poznávání, řeč a jazyk, schopnost vyrábět a používat nástroje, zvládání úloh zaměřených na prostorové problémy – jsou úměrné vývoji mozku
- složky poznávacích funkcí určují druh, rozsah i způsoby našeho poznávání a jsou to.
a/ složky evolučně biologická – jsme primáti, geny postaví nervové buňky a jejich základní spojení
b/ složka psychologická – vztah nejprve k matce, pak k širší rodině a další společnosti
c/ složka kulturně–historická – kulturní prostředí (doma a místo)
Piagetovo schéma vývoje poznávacích funkcí
- v současné době je toto schéma již překonáno, neboť je dokázáno, že vývoj poznávacích funkcí je rychlejší a nerovnoměrnější, než předpokládal Jean Piaet a navíc je úzce provázán současně s vývojem morálního a citového života (je tak dán základ pro vývoj tří „větví lidství“, jimiž jsou 1.poznávací funkce, 2.citový život, 3.morální život, jež se vzájemně prostupují)
§ stadia vývoje poznávacích funkcí
a/ senzoricko–motorické období (od chvíle zrození po počátek řeči – je to období reflexních reakcí
b/ preoperacionální období (dítě již pochopí skutečnost, že jednotlivé vlastnosti mohou zastupovat celek)
c/ konkrétní operacionální období (dítě vytváří obecné pojmy
d/ formální operacionální období (období puberty – dochází k podmíněnému usuzování z domněnek)
5.
VÝVOJ CITOVÉHO ŽIVOTA
- citový život se vyvíjí v podobných stupních jako poznávací funkce (jeho vyšší stupně je třeba rozvíjet učením stejně jako poznáváním)
- v ranějších vývojových stupních osobnosti se poznávací funkce a citový život vyvíjejí společně, později se mohou oddělit (vznik tří „větví lidství“)
Laneova – Schwartzova teorie vývoje citového života
- navazuje na Piagetova stadia vývoje poznávacích funkcí
a/ senzoricko – motorické stadium (reflexní „citové vědomí“) – získání nejvyšší míry dosažitelného blaha či nasycení a nejnižší míry nepříjemných pocitů (okolní svět je součástí dítěte)
b/ preoparacionální stadium – vědomí vlastních pocitů, rejstřík prožívaných emocí omezený, jejich popis stereotypní (odlišení ostatních lidí od sebe samého na základě vnějších znaků – výška, stáří, pohlaví)
c/ konkrétní operacionální stadium (emoční směsi) – zvládání emočních krajností, popis složitějších citových stavů, hodnocení citových stavů a zkušeností jiných je „jednorozměrné“, nerozlišující
d/ formální operacionální stadium (směsi pocitových směsí) – chápání citové rozmanitosti jiných lidí, její shrnutí do jednoho celku, rozlišování velmi jemných pocitových rozdílů, umění spatřit sebe sama očima druhých lidí
Teorie poznání a vývoje citového života Margaret Donaldsonové
- Piagetova žačka, vytvořila čtyři stupně (mody, modus=způsoby) vývoje poznání a citového života
a/ bodový modus – dítě chápe pouze pojmy a stavy „teď“ a „tady“
b/ přímkový modus – 8.měsíc života – uvědomění se budoucnosti a minulosti (zobecnění bezprostřední události do časové osy)
c/ konstrukční modus – 18. měsíc života – pochopení, že osobní zkušenosti se mohou udát „kdykoli“ a „kdekoli“, uvažování o událostech objektivně, bez emocí (v dospělosti to značí schopnost tvořit vědecké teorie)
- z hlediska vývoje citového života – „hodnoty vnímající konstrukční modus“ (umění, náboženské mýty a rituály),
d/ intelektuální transcendentní modus – tvořivý přesah, čistě logické a abstraktní myšlení (matematika, (d)
- z hlediska vývoje citového života – „hodnoty vnímající transcedentní modus“ (oblast duchovní zkušenosti – budhistická meditace).
- tyto vyšší stupně poznání i citového života /(c) a (d)/ jsou dosažitelné v pozdějších životních obdobích na základě učení
6.
VÝVOJ MORÁLNÍHO ŽIVOTA
- vývoj morálního života probíhá podobně jako vývoj poznání a emotivity (dosažení vyššího stupně morálního života, který chápeme jako schopnost spolehlivého rozlišení dobra a zla je závislé na dosažení vyšších úrovní citového života a na stupni zkušenosti, resp. moudrosti)
Kohlbergova teorie morálního vývoje jedince (1976)
1. stupeň –
poslušnost, vyhnutí se stresu
2. stupeň – dán účelově a směnou,
chovám se jak chci, ostatní mohou totéž (právo směny stejné za stejné)
3. stupeň – konformita a
souhra mezi lidmi (dobré je, jestliže žijeme tak, jak od nás okolí očekává)
4. stupeň –
sociální souhra a uchovávání systému (dodržování zákonů, přispívání společnosti)
5. stupeň – „společenská smlouva“,
užitečnost, práva jedince (dobré je, pokud jsme si vědomi rozmanitosti hodnot nositelů – lidí, za dobré se považuje poznání relativních hodnot a jejich dodržování)
6. stupeň –
obecné etické principy (dodržování svobodně volených etických principů – princip spravedlnosti, rovnosti lidských práv, úcty k důstojnosti jednotlivých lidí jako lidských bytostí – přesvědčením o užitečnosti a smyslu obecných mravních principů)
Literatura: Koukolík, Drtilová: Vzpoura deprivantů
