Karel Kryl Salome a výběr jeho písní...nikdy nezapomeneme...tak zakázali psát zakázali zpívat!

Sršeň - matka  

Jen jeden lístek do dětství...tři zlaté vlasy Děda Vševěda.

Tři zlaté vlasy Děda Vševěda  (klikněte pro zvětšení)

Jeden lístek do dětství prosím....

— Dobrý den. Jeden lístek prosím vás. Jenom tam.
— Jenom tam neprodáváme. Pouze zpáteční!
— No tak dobře, tak mi dejte zpáteční. Na dnešek!
— Na dnešek už dávno nemáme.
— A na kdy máte? Potřebuju to na co nejdřív! Je to moc nutné!
— Nejdřív… hm, promiňte, až za rok.
— Tak aspoň za rok… Celodenní prosím vás!
— Celodenní nejsou povoleny!
— Tak aspoň na hodinu!
— Teď jsou volné jenom jednominutové!
— Dobře, tak mi dejte ten na jednu minutu!
— Počkejte… Měla bych tu tříhodinový, ale až za dva roky…
— Ne, to ne, dejte mi ten za rok na minutu!
— Dobrá… takže: jeden zpáteční, za rok, na jednu minutu. Správně? Takhle si to přejete? Mám to vytisknout?
— Ano!
— Tak, tady je jeden lísteček do dětství!
— Moc děkuju!
— Můžu se vás na něco zeptat? — No jistě.
— Jen na jednu minutu… Co tam budete dělat? Co můžete za jednu minutu stihnout…? 

— Strašně pevně, co nejpevněji obejmu svoje rodiče, oba najednou!!!

Nevím, kam patřím a kam se mám odstěhovat. Jsem prostý globální nešťastník, který si užívá života kdekoliv.

V posledních dnech, mám pocit, že znovu

Slunce na západě je svobodné

prožívám 11. září 2001.

Ten chaos, zmatek, strach, nejistota a paradoxně zároveň pocit sounáležitosti s lidmi. Nepamatuji si vstřícnější období v USA než po 11. září. Lidé si měli co říct, kolemjdoucí na ulicích se zdravili, i já nosila hrdě americkou vlajku na klopě (ač český občan, ale najednou to nebylo podstatné, jaký jsem občan, kam patřím, odkud jsem, byla jsem prostě občanem planety). Podivné paralyzující ticho, když přestala létat letadla a zvuk letadel, na který jsme navyklí, ač ho nevnímáme, chyběl, ale vynořila se lidskost.
Dnes jsem nebyla v Paříži, ale atmosféra lidského spříznění mi evokovala dávno prožitou zkušenost. Skoro je mi líto, že až ve chvíli strachu a obecného ohrožení se my, lidé, dokážeme semknout, nevnímat pošetilé hlouposti a rozdíly v barvě pleti, oblečení, náboženské či sexuální preference, ale vnímáme jen to, že jsme spolu. Protože bojujeme proti podivnému zlu a spojuje nás strach. A v jednotě je síla.

A přiznávám se, že nevím, kam patřím a kam se mám odstěhovat. Jsem prostý globální nešťastník, který si užívá života kdekoliv. Učím děti asijské, muslimské, evropské, židovské a všechny jsou fajn. Is there life on Mars?


Jana Bradley


#tenkrát na západě #globální #USA #11. září 2001 #Paříž

Vše je řečeno perem umělce. My to víme. Deviant agresivní fanatik střílí! Planeto Země probuď se!

Je souis Charlie

Docela dobrý věci se dějou na planetě Zemi, když dáváme pozor...na lidský život!

Pohled k nebi

Dnes jsem šel do práce pěšky

 a procházel pod Hlávkovým mostem, kde se pod betonovou střechou mostu na podstavcích pilířů, který podpírají magistrálu, utábořily party bezdomovců. 

Matrace, deky, plynový vařiče, dým z cigaret, chrchlání, krabicový víno ve špinavejch dlaních. hluboce jsem se styděl. nevím proč. pracuju, jsem zdravý, žiju poměrně šťastně. nevím proč. možná mě má Bůh raději, než je, možná ne. možná Bůh není, možná je.
 Věděl jsem jenom, že bych měl vyndat z těch zasranejch uší ty zasraný sluchátka, jako když vcházíte k někomu do bytu, protože tohle byl jejich byt, to veřejný prostranství, ty profukující prostory s dvěma stovkami ledovejch mužiků, s ocelovou beznadějí šedivýho betonu a tak jsem vyndal ty sluchátka a snažil se projít s co největší úctou, kterou jsem byl schopen a nedívat se pohoršeně nebo povýšenecky, což je tak svůdně snadný, tak strašně jednoduchý a neuhýbat pohledem, ale zároveň tím pohledem nesoudit. a jedna ženská z tý party, mohlo jí bejt 40 nebo 70 mi ten pohled oplatila. pohled bez odsudku a řekla mi PŘEJU DOBRÝ DEN.

Popřál jsem stejně a všechno ze mě spadlo. jakýpak odsudky, povýšenectví, strachy.

Všichni jsme lidský bytosti. taková blbost a já z toho budu duchovně žít měsíc. Docela dobrý věci se dějou na planetě Zemi, když dáváme pozor...


Jirka, originál sociální sítě


Je tu více povídání......==>     jděte na Město Praha!

Lidský život potřebuje lásku, velikou, upřímnou, bez prospěchu, bez vypočítavosti.

Víc už nepotřebujeme, to ostatní už dávno máme

Lidský život

Lidský život je úžasně krásná věc, ale má konečné rozměry v prostoru
i čase v těch dálkách bez konce na cestách kde milníky měří vzdálenost
na léta světelná.

Lidský život je úžasně krásný sen o dobývání srdcí o hřejivém
pohlazení o milém slovu jež přinesli ti přátelé když unést už nemohl jsi
zármutek a slzy ronily se jak bystřin proud když tříští se přes peřeje.

Lidský život má jepičí trvání jako list na stromě, jak sněhová vločka
ve větru když na dlaň ti dopadne. Lidský život potřebuje lásku, velikou,
upřímnou, bez prospěchu, bez vypočítavosti.

Lásku takovou, na níž lze stavět pevnost přátelství, úctu jednoho
k druhému je nám ji třeba každou vteřinu, prodloužíme tak milníky na
cestě do dálek, prodloužíme tak lidský věk ve vesmíru.
Víc už nepotřebujeme, to ostatní už dávno
máme ….

Ze sbírky Petra Flejberka "Neklamná znamení"

Člověk je dvakrát za život dítětem - z dopisu matky dceři...

Každý nějak žije tak i lidé na Václaváku a stáří přichází...

Dopis matky pro dceru: 
 „Má drahá holčičko, v těchto dnech, kdy vidíš, jak stárnu, bych tě chtěla poprosit, abys byla trpělivá, a především, aby ses pokusila porozumět tomu, čím si procházím.

 Pokud při našem rozhovoru opakuji tisíckrát tu samou věc, nepřerušuj mě prosím slovy „Vždyť jsi mi to říkala před chvíli“…jen mě prosím poslouchej. Pokus si vzpomenout na časy, kdy jsi byla malá a já ti mohla číst každou noc tu samou pohádku před spaním. Když se nechci jít koupat, nebuď zlá a nebraň mi.

Vzpomínáš si, jak jsem se musela honit za tebou, když ses vymlouvala, abych tě přiměla se osprchovat, když jsi byla ještě malá?

Když vidíš, jak jsem ignorující vůči novým technologiím, dej mi prosím čas, abych se s tím naučila pracovat, a nedívej se na mě tím svým způsobem… pamatuj, zlatíčko, že jsem tě trpělivě učila dělat mnoho věcí jako slušně jíst, oblékat se, česat si vlasy a vypořádávat se každý den s životními zkouškami… V tomto období, kdy vidíš, jak stárnu, tě žádám, abys byla trpělivá a aby ses hlavně pokusila porozumět, čím si procházím. Pokud někdy ztratím nit a nevím, o čem jsem mluvila, dej mi prosím čas, abych si mohla vzpomenout, a pokud to nedokážu, nebuď nervózní, netrpělivá ani arogantní. Jen věz ve svém srdci, že nejdůležitější věcí je pro mě být s tebou.

 A když mi mé staré, unavené nohy nedovolují, abych se pohybovala tak rychle jako dříve, podej mi svou ruku stejným způsobem, jakým jsem ti já podávala tu svou, když ses poprvé učila chodit. Až přijde můj čas, nebuď smutná… jen buď se mnou a rozuměj mi, až se dostanu na konec svého života s láskou. Budu opatrovat a děkovat za ten dar času a radosti, které jsme spolu mohly sdílet. S velkým úsměvem a ohromnou láskou, kterou jsem pro tebe vždy měla, chci jen prostě říct, že tě miluji… tvoje máma."

Kámen a bolest ...jiný prostor

Skalní průrva

Bolest je tvrdá jako kámen a bojujeme s ní všemi způsoby. Bolest rozhodí naše vnitřní prostředí a pracuje proti nám. Bráníme se spolu s lékaři, pokud nevládneme sebeobranou.

Někdy to jde, někdy s pomocí, jindy je bolest úporná, ale o té ne tady a ne teď. Nacházíme se v přírodě, která přináší odpočinek a úlevu. Z obrázku vyzařuje pohoda, klid a mír okamžiku, který však přetrvává dlouho. Prodlouží běh času, uleví od starostí, únavy i bolesti duše.

Tak kámen a bolest, proudící voda mezi skalami a její pád, šum a ozvěna. Rozplyne se tíseň i bolest
duše...uvolní se napětí .

Jdeme dál přírodou a nasloucháme, podivujeme se úkazům, které tvoří skály ,voda, stromy. A vytváří spolu jedinečný děj ,náhled staletí, mluví o věčnosti prostoru...necháme plynout děj i vodu
v čase a odpočíváme, přemýšlíme, řadíme svůj život v prostoru...