Irán. Toho kdo chce jít, osud vede, toho, kdo nechce, vleče. Každý z nás si v životě něco prošel. Dobré, zlé, skvělé, průměrné… To byly naše dny. A znova budou.

  Toho kdo chce jít, osud vede, toho, kdo nechce, vleče. 

Irán pečení chleba

Každý z nás si v životě něco  prošel. Dobré, zlé, skvělé, průměrné… To byly naše dny. A znova budou. Ale budou jiné? Nebo budou stejné? Čím to ovlivníme?
 

Fotografie z cest. Irán - Abyaneh.

Irán - Abyaneh

Írán Kandovan ukázka fotografie

ÍRÁN  Kandovan Lidské termitiště

Írán - Kandovan

Írán Persie Upoutávka na zajímavé příběhy z cesty, už publikované na stránkách SkalWebSite a NiniveWebSite.

Fotografie prohlížejte ve zvětšení na celou display (klik do foto)

ÍRÁN Osobní svoboda hedžáb Imám Chomejní

Dnes jsme si odbyli poslední prohlídku a nákupy s maminkou Mahsy a celé odpoledne se léčili z předchozí noční návštěvy švagra Aliho a jeho kuřecích kebabů. Švagr Ali má nový byt nedaleko Isfahánu s výhledem na okolní hory. Je velký a plný nejrůznějších ozdob na stropě, nalepených vzorů nad lustry a barevných světelných hadů obepínajících zdi pokojů. Pokoji dominuje velká plazmová televize LG, na které se neustále přepíná mezi 159 dostupnými satelitními programy. Jako každý íránský obývací pokoj i ten jeho má velké množství židlí a gaučů. Íránci jsou velmi společenští i mezi sebou a v podstatě neustále se scházejí. Ali chce emigrovat. Říká, že mu v Íránu chybí aspoň trocha osobní svobody. Trochu ho rozrušilo, když jsme probírali ceny nemovitostí v Evropě. Byly zhruba dvojnásobné oproti jeho představě. Jeho bratr žije ve východním Německu a tvrdí mu, že za 2M kč pořídí bydlení s malým byznysem. No nevím. Ali ugriloval kuřata a rajčata. Velké části masa zůstaly růžové nebo i červené. Udělal jsem chybu, že jsem si sedl vedle něj. Nutil a nutil a mně bylo druhý den nanic. Nic jsem nejedl, z čehož byla maminka Mahsy očividně rozpačitá.
Holky chtěly ochutnat něco českého, tak jsme udělali večer bramboráky. Majoránku jsme nikde neviděli, ale dohnali jsme to česnekem a spoustou ostatního koření, které bylo k dispozici.
Večer jsme šli (jak jinak) navštívit konzervativní tetu – sestru maminky Mahsy. Za války s Irákem jim zabili bratra a ona od té doby vyznává velmi konzervativní způsob víry (vždyť přece její bratr zahynul ve jménu Alláha). Nesundává si hedžáb před cizím mužem ani doma, hned vedle ohromného obrazu bratra je portrét imáma Chomejního. Žije se svým stařičkým otcem. Je mu 95 let a je úžasný. Běhá jak čipera, pořád se na něco vyptává, zřejmě po úraze má jen jedno oko a na požádání prozpěvuje verše Sádího.
Po návratu do domu a rozloučení nám Kuroš (další švagr žijící v přízemní domu) přinesl láhev vína, které si potajmu doma vyrábí z koupených hroznů. Víno není to úplně náš standard, ale opravdu jsme to ocenili.
Zítra jedem do Kášánu, malého města (300k lidí)  na cestě do Teheránu. Těšíme se, že konečně trochu vyhládneme a trochu se vyspíme.

ÍRÁN - Isfahán Mešity Synagogy i Kostely - Vyprávění o skutečnosti vzdálené země

Jedna strana náměstí sousedí s rozlehlým trhem. Na druhé straně trhu je židovská čtvrť a v ní je Páteční mešita (Jameh Masdžet). Největší a nejstarší mešita v Íránu. Je velmi rozlehlá, stavěná z nepálených cihel. Její hlavní kopule byla postavena před 1000 lety a je to první kupole postavená bez nosných podpor. S kupolí sousedí řada dalších sekcí mešity, které byly postupně dostavovány, přestavovány a sloužily k nejrůznějším účelům. Mešita prý přežila 9 zemětřesení, takže tehdejší mistři stavebníci odvedli dobrou práci. Mešita není příliš zdobená, na mnoha místech jsou rozpadající se místa, někde jsou podepřené stropy, sloupy nesoucí klenby jsou mnohdy dost nakřivo, ale z celého místa dýchá historie a patina a je dobře, že pořád slouží svému účelu. Ostatně jako další místa, která se třikrát za den zavřou, aby v nich mohly proběhnout modlitby.

Isfahán je turistické město a je to na něm vidět. Trhovci a jejich naháněči jsou na turisty velmi dobře připravení. Scénář je vždy stejný: zeptají se odkud člověk je a pak začnou mluvit v jeho jazyce. Jsou opravdu dobří, zabírají i na takové státy jako je Estonsko. Jen na Albánii byl jeden z nich krátký. Říkal ale, že z Albánie ještě žádného turistu nepotkal, tak je možné, že teď už má příslušné fráze v krvi. Po úvodní spršce v rodné řeči se začne konverzovat v angličtině a naháněč neomylně vede oběť do spřízněného krámku „na čaj“. Zdejší trh je vyhlášený tím, že je nejlepší na pořízení všech možných „handicrafts“ a pravda je, že tu mají opravdu krásné věci. Vázičky, mísy a hrnky z jemného modrého malovaného materiálu, rámečky a krabičky vykládané kovem a barevnými ploškami, věci tepané z nejrůznějších kovů, ubrusy s tištěnými vzory ze zaručeně přírodních barev, zlato, stříbro, drahé kamení a samozřejmě koberce. Navíc ceny které si trhovci řeknou vypadají na evropské poměry velmi dobře. Nepoučený Evropan už sahá pro peněženku, ale pak ho napadne: no jo, jsem ale na trhu, měl bych asi smlouvat. Srazí cenu o 20% a má radost. Do chvíle, než o dvě ulice dál najde danou věc v ofiko obchodě za poloviční cenu. Ale jinak jsou trhovci opravdu milí a nikdo nikoho koneckonců nic nakupovat nenutí.

V Isfahánu jsou velké židovské a arménské komunity. Synagogy i kostely připadají neznalému člověku jako mešity a židovky i křesťanky také chodí zahalené. Zasvěcenec je ale pozná podle typu úboru a hedžábu co mají na sobě. Byli jsme v jednom místním kostele, který slouží Arménům jako jejich centrum. Byl celý pestře vymalovaný výjevy z bible s velmi jednoduchým oltářem. Jeho součástí je i muzeum, které velmi dobře popisuje život Arménů v Persii a jejich začleňování do zdejší společnosti včetně role Íránu za turecké genocidy v roce 1915.

Zdroj: T.M

Írán - Persie - Fotografie - Příběhy - Vyprávění o skutečnosti vzdálené země

Jak jsem přišel o jednu iluzi
Jak říkám, Teherán je vcelku ošklivý, ale je v něm pár pozoruhodných míst. Jedním z nich je Golestánský palác - komplex veliký asi čtvrt čtverečního kilometru, jehož nejstarší část je stará asi 800 let. Do dnešní doby procházel neustálým vývojem, budovy se bouraly, rozšiřovaly, přestavovaly, stavěly se nové, a každá dynastie v něm chtěla zanechat trvalou stopu. Až do islámské revoluce sloužil palác vládnoucí suitě a odehrávaly se v něm všechny oficiální ceremonie. Dnes je veřejnosti přístupná pouze jeho zanedbatelná část, ale i tak návštěva určitě stojí za to. Co nás zaujalo:
- Zrcadlové sály. Výzdobu ohromných, členitých místností tvoří ornamenty vykládané zrcadlovými sklíčky. Ornamenty jsou plastické, vytváří někdy neuvěřitelně složité plochy a tvary.
- Úžasný ohromný trůn z bílého průsvitného mramoru - byl schovaný v jednom ze zrcadlových sálů, který byl zakrytý plachtou. Naštěstí nikomu nevadilo, když člověk plachtu odhrnul z vlezl dovnitř.
- Fotografická galerie ukazující život z té doby (okolo 1850). Šáh Nasr-e-din (neznám to jméno z pohádek?) byl zřejmě vášnivý fotograf. U půlky fotek zobrazujících jeho, jeho klauny a šašky, děti a prostory paláce byl uvedený jako autor.
- Prázdné kašny - zahrada paláce obsahuje řadu kašen a fontánek, které jsou vzájemně pospojovány soustavou potůčků a propustí. Zároveň do nich může proudit voda z fontánek uvnitř budov. Celý tenhle systém je dnes ale prázdný. Nikde ani kapka vody.

Přemýšlíte o vlastním businessu? Založte si v Íránu leteckou společnost. Naše zkušenost je, že všechny lety kamkoliv jsou 14 dní dopředu vyprodány. Včera, při posledním zoufalém pokusu vyjednat některou z variant které jsme vymysleli se na nás usmálo štěstí v podobě Íránky, která se nenechala odradit a nakonec někde vyšťourala 2 místa v první třídě jakéhosi charteru do Širázu na druhý den (!). Vyběhla z kanceláře a za půl hodiny se vrátila s letenkami. Takže se vracíme k původní variantě naší cesty, která se zdála už neuskutečnitelná a v pondělí večer letíme do Širázu. Není to sice ta společnost co má výsadu „runs the world’s last Boeing 707 in passenger operation“, ale nevadí. Příliš adrenalinu také škodí.

Od první cesty do Mexika jezdím s "kapsou na krku". Mám v ní všechno bez čeho se neobejdu. Většinou pas a peníze. Nemůžu o ni přijít. Není vidět, je z kvalitního materiálu, vždycky jí cítím a případný útok snadno odrazím. Až do dneška. Jeli jsme metrem na letiště. Vzadu baťoh s věcmi, vpředu baťoh s foťáky. Cestu jsme příjemně strávili s mladými kluky co se nás vyptávali na všechno možné. Pak jsme vystoupili a jdeme. Najednou za sebou vnímám nějaké hemžení. Slyším mister! mister! Ohlédnu se. Přibíhá ke mně uhrovitý klučina a podává mi mojí kapsu. Stojím, čumím. Nechápu to; o tu kapsu přece nemělo jít přijít! Ale ona má přetrženou šňůrku. Než se vzpamatuju, kluk je pryč. Ani poděkovat jsem mu nestačil...

Írán - Persie Íránská kuchyně a pohostinnost - Fotografie - Vyprávění o skutečnosti vzdálené země

iránský chlapec co nese náruč chleba na fotografii...

Vůbec to není v Íránu tak zlé, jak by se zdálo podle zařazení země do "Říše Zla" Ten iránský chlapec co nese náruč chleba na fotografii - má na tričku napsáno : Spiderman

Pokračování ze stránek SkalWebSite:
* Čaj je vůbec velmi důležitá záležitost v životě Íránců. Pijí ho neustále, usrkávají přes kostku cukru v ústech. Je to společenská záležitost, dostali jsme mnoho pozvání na čaj od lidí, s kterými jsme prohodili pár slov. Čaj se pije v Íránu asi od 17. století. Jsou zde čajovny, kde se pije čaj či kafe a kouří vodní dýmky. Některé jsou vyhrazeny pouze mužům, někde mají ženy vymezené prostory, ale naštěstí existují i oboupohlavní.. Pouze vodní dýmka je povolená jen mužům..
Hlavním jídlem je často kebab, může být z mletého jehněčího, kuřecích kousků a podobně Grilují ho a podávají s rýží a grilovanými rajčaty. Rýže je servírována zdobená šafránovou rýží a sušeným rybízem a kouskem másla. Většinou se dostane obrovská hromada a je opravdu výborná (ne jako ty slepence, co nám podávali ve školních jídelnách).
My jsme vyzkoušeli značné množství íránských jídel během naší návštěvy u Mahsy v Esfahánu. Mezi nejznámnější patří ghorme sabzi (zelenohnědá omáčka s masem, fazolemi, zeleninou), pečená rýže s kuřecími kousky, plněná pečená rajčata , papriky, lilek, plněné vinné listy. Perskou klasikou je pak fesenjun, což je maso s omáčkou z ořechů a šťávy z granátových jablek. Zajímavou specialitou z okolí Kaspického moře je mirza ghasemi(lilek, dýně, česnek, rajčata a vejce. Vše servírováno s rýží a všudypřítomným jogurtem.
Lahůdkou mezi lahůdkami je prý vařená ovčí hlava a z té především jazyk, mozeček a oči, dále též pak ovčí nožky...nic z toho jsme neochutnávali, vyprávěla nám o tom Mahsa a chtěla koupit jednu hlavu v konzervě, naštěstí se na to zapomnělo.
Jako dezert je často ovoce všech druhů. Našem nejoblíbenějším sladkým pečivem se s přehledem staly koláčky plněné ořechovou náplní, které pečou u Kaspického moře v oblasti Gilan. Dále mají spousty koláčků z lineckého těsta, listového s různými náplněmi. A samozřejmě je k mání baklava apod.
Kromě čaje pijou často slaný jogurtový nápoj s bylinkami, coca colu (tu si navzdory embargu stále pod tímto brandem lahvují v Mashadu), fantu, popř. jejich íránské Zam Zam variace. Na každém rohu nabízejí vynikající džusy lisované z ovoce, my si dávali hlavně mrkvový a melounový. Alkohol je zde zakázán, ale najdou se tu různé samohonky, domácí vína – ale jen v přísném utajení. Populární jsou neakoholická piva s nejrůznějšími příchutěmi - chutnají spíš jako limonády.

Zdroj: T.M.blogspot.com

ÍRÁN a Perská pohostinnost - Isfahán Upoutávka na seriál příběhů z cest po Iránu

Původní snímek z Íránu

Dnes jsme si odbyli poslední prohlídku a nákupy s maminkou Mahsy a celé odpoledne se léčili z předchozí noční návštěvy švagra Aliho a jeho kuřecích kebabů. Švagr Ali má nový byt nedaleko Isfahánu s výhledem na okolní hory. 

Je velký a plný nejrůznějších ozdob na stropě, nalepených vzorů nad lustry a barevných světelných hadů obepínajících zdi pokojů. Pokoji dominuje velká plazmová televize LG, na které se neustále přepíná mezi 159 dostupnými satelitními programy. Jako každý íránský obývací pokoj i ten jeho má velké množství židlí a gaučů. Íránci jsou velmi společenští i mezi sebou a v podstatě neustále se scházejí. Ali chce emigrovat. Říká, že mu v Íránu chybí aspoň trocha osobní svobody. Trochu ho rozrušilo, když jsme probírali ceny nemovitostí v Evropě. Byly zhruba dvojnásobné oproti jeho představě.

Toto je pouze upoutávka na seriál fotografií a příběhů z cesty po Iránu.