Jako když mráz náhle květ i list sežehne a jen stvol zčernalý zůstane.

...až jednou zůstane jeden z nás

Víš

Nedovedu si to vůbec představit, ani na to nechci
pomyslet až jednou zůstane jeden z nás bez
druhého, samoten, víš až zestárnem - co
vše pak pojednou změní se!?
Víš jak tu chvíli vidím
v představě? Jako
když mráz
náhle
květ i list
sežehne a jen
stvol zčernalý zůstane
chvět se kymácet jak stěžeň
na lodi když loď již nepluje – když
bouře strhla ji ráhnoví neb jako člun náhle se nakloní ....


Petr Flejberk, sociální sítě FB

Až najdeš bloudící cestu pod zahradou kde zpívá mi teď jen kos...

Pod zahradou teď zpívá jenom kos...

Čekání 
(studentské)

Volat tě nechci, ne, na to nemám … kosí zpěv zní
mi teď v podvečer zahradou, když ve světnici 
se stmívá…

Volat tě nechci, ne, sama až budeš chtít být mou
až najdeš bloudící cestu pod zahradou
kde zpívá mi teď jen kos

Přijď pěšinou, přijď pak přijď …
Najdeš mou náruč toužící
Zhojíš mou bolest

prosebnou ….

Ze sbírky Petra Flejberka "Neklamná znamení"

V maturitním čase. A pak – ještě naposledy nám školní zvonek zazvoní. A pak – už jen krátký stisk ruky učitele, rozejdeme se a ještě jeden letmý pohled zpátky.

...no vážně, kyne nám na pozdrav

V maturitním čase

Dny splývají s nocemi v podvědomé písně, čas je schoulen
v monotónní melodie opakovaného učiva –
Čas přesýpacích hodin už zbývá jen krátký čas kdy dokážeme 
že jsme také už, jako vy, dospělí. 
Náš čas je nyní na přelomu noci a dne, náš čas dozrál ke dnům 
kdy voní červnové lípy a …nikdo z nás /v to věříme/ 
snad nepropadne

A pak – ještě naposledy nám školní zvonek zazvoní. 
A pak – už jen krátký stisk ruky učitele, rozejdeme se
a ještě jeden letmý pohled zpátky. Zůstal tam náš školník.
Bručavý – ani dnes nelamentuje a zametá za námi 
a teď, no vážně, kyne nám na pozdrav
od dveří ….

Petr Flejberk

To nevěstí přece nic zvláštního, ta mlha tam nad údolím, ty řady špačků na dálkovém vedení, ty jemné pavučiny plující zlátnoucím povětřím …

Podzimní výhled do krajiny by pavel kysela

Neklamná znamení


Můžeš si stále říkat: To nevěstí přece nic zvláštního, ta mlha tam nad

údolím, ty řady špačků na dálkovém vedení, ty jemné pavučiny plující

zlátnoucím povětřím …
ale když potom, jakoby potřísněn je pojednou břeh na podhájí krevními
obrazy vřesovišť – když pojednou odloupne se z ničeho nic javorový list
u lesa na pokraji a spadne před tebe do trávy – když v závratných výškách
přelety tryskáčů doprovázejí nejen bělostné beránky mlhovin ale i černé
šípy divokých ptáků – když pojednou uvidíš na louce fialové kalíšky růst
a dozrávat jalovec a modré hořce se rozvoní jak při klekání a jeřabiny
počnou krvácet a usazovat se v zpěněné krevní koláče a dým začpí ti
z ohníčků že oči máš jak od pláče

 –  a na stráni, když nad dolinou se klikatí tam a sem drak z bájných světů
(ale jen papírový) pak už je odtroubeno bez pochyb velké
halali na rok hojnosti, že je podzim, je podzim
chvěje se širokou ozvěnou
do dáli


Petr Flejberk

A co Ty? Sám že nic nezmůžeš? Sám že nejsi nic? (jak řekl kdysi básník) Nevěřím!

.....jen jeden květ, květ věčné svobody

A co Ty?

Svět sám se nikdy nezmění, nikdy se na světě nic samo neudělalo.
Jen zrál někdy čas rychleji a bylo nutno na cestu vyrazit ještě před
půlnocí a nečekat teprve až ráno. Kout bylo třeba vždy železo dokud 
ho dětská ruka zmůže a když už, tak vypěstovat krásný voňavý květ
a nenechat jen kvést plané růže.

Květ sám se nikdy nezmění – sám -, jak sám? Když svět jsou lidé, jejich
krev a bouře v jejich žilách? Když v srdcích všech se
k světlu dere stejně jen jeden květ, květ věčné svobody, květ jímž
voní karafiát?

Svět sám se nikdy nezmění a těch, kteří změnit ho chtějí bude stále
dosti a sýčků bohužel, a krákoravých vran na větvi čekajících jen na 
hodokvas a na spadlé se stolů kosti – však hlavně těch, hlavně těch 
bude třeba kteří se dokáží i postit.

A co Ty? Sám že nic nezmůžeš? Sám že nejsi nic? (jak řekl kdysi
básník) Nevěřím! Já vím, že zdá se Ti Tvůj moudrý hlas hluchý 
v prostoru bez hranic však zaslechne ho jeden, druhý …na jeden hlas
vzápětí jiný ozve se a v zemi to tam-ta-my duní a duní …a země třese
se až do podzemí i na dně dávno už zdánlivě ztichlých tůní.

Ze sbírky Petra Flejberka „Neklamná znamení“

Podzim...ty řady špačků na dálkovém vedení, ty jemné pavučiny plující zlátnoucím povětřím …

Domove, domove podzimní...ty v barvách odcházíš...

Neklamná znamení

Můžeš si stále říkat: To nevěstí přece nic zvláštního, ta mlha tam nad
údolím, ty řady špačků na dálkovém vedení, ty jemné pavučiny plující
zlátnoucím povětřím …

ale když potom, jakoby potřísněn je pojednou břeh na podhájí krevními
obrazy vřesovišť – když pojednou odloupne se z ničeho nic javorový list
u lesa na pokraji a spadne před tebe do trávy – když v závratných výškách
přelety tryskáčů doprovázejí nejen bělostné beránky mlhovin ale i černé
šípy divokých ptáků – když pojednou uvidíš na louce fialové kalíšky růst
a dozrávat jalovec a modré hořce zavoní jak při klekání a jeřabiny
počnou krvácet a usazovat se v zpěněné krevní koláče a dým začpí ti
z ohníčků že oči máš jak od pláče –

a na stráni, když nad dolinou se klikatí tam a sem drak z bájných světů
(ale jen papírový) pak už je odtroubeno bez pochyb velké
halali na rok hojnosti, že je podzim, je podzim
chvěje se širokou ozvěnou
do dáli

Ze sbírky Petra Flejberka „Neklamná znamení“

Je říjen, krás ubývá … Tisíce jich však přibylo od léta kolkolem …

do krvava rudý list přikryl lesní tůni...

Je říjen …

I babí léto má svou vůni neklamnou vůni podzimu - vše ke sklizni již dávno dozrálo, do krvava rudý list přikryl lesní tůni a chce ji ochránit zvěři na zimu.
Šípkové keře na podhůří a u horských pěšin zrudl jeřáb.

Nať z bramborových polí voní dlouho do ticha noci. Dým z ohníčků se k ránu s mlhou pojí a do vřesovišť sedá v drobné korálky …

Ve všech tónech svítí žluť z polí a mísí se s hnědou ve všech tónech. S šedí splývá v dálce s obzorem – zeleň vybledla na záhonech, ze sadů z luk i z lesů mizí. Je říjen, krás ubývá …. Tisíce jich však přibylo od léta
kolkolem ….

Z připravované sbírky Petra Flejberka "Neklamná znamení"

Lidský život potřebuje lásku, velikou, upřímnou, bez prospěchu, bez vypočítavosti.

Víc už nepotřebujeme, to ostatní už dávno máme

Lidský život

Lidský život je úžasně krásná věc, ale má konečné rozměry v prostoru
i čase v těch dálkách bez konce na cestách kde milníky měří vzdálenost
na léta světelná.

Lidský život je úžasně krásný sen o dobývání srdcí o hřejivém
pohlazení o milém slovu jež přinesli ti přátelé když unést už nemohl jsi
zármutek a slzy ronily se jak bystřin proud když tříští se přes peřeje.

Lidský život má jepičí trvání jako list na stromě, jak sněhová vločka
ve větru když na dlaň ti dopadne. Lidský život potřebuje lásku, velikou,
upřímnou, bez prospěchu, bez vypočítavosti.

Lásku takovou, na níž lze stavět pevnost přátelství, úctu jednoho
k druhému je nám ji třeba každou vteřinu, prodloužíme tak milníky na
cestě do dálek, prodloužíme tak lidský věk ve vesmíru.
Víc už nepotřebujeme, to ostatní už dávno
máme ….

Ze sbírky Petra Flejberka "Neklamná znamení"

Už zase je to velké zrcadlo v kterém se vzhlíželo celý den slunce než šlo spát napadrť rozbité

Napadrť rozbité zrcadlo už jen krátce...
zahřeje zem

Podletí

V lese už zas tichnou mýtiny. Už zase je to velké zrcadlo 
v kterém se vzhlíželo celý den slunce než šlo spát 
napadrť rozbité.

Střípek za střípkem leží pohozen v korunách
a v každém z nich se jedno malé slunce ukrývá.

Alespoň na chvilku ještě zahřát tu zimomřivou chladnoucí 
zem, alespoň z toho žhnoucího střípku, 
alespoň jeho 
odrazem.

Ze sbírky Petra Flejberka "Starý kalendář"

Lidský rozum - bez hranic je lidské myšlení

Příroda a...baldachýn zlátnoucích alejí

Lidský rozum

Bez hranic je lidské myšlení, vesmírný oceán dosud neobjevených

hvězd. Lidský rozum v něm klestí stezky pralesem temnot do dálek

až k pramenům absolutna až ke stopám dosud neobjevených cest …

Lidský rozum vzešlá hvězda všech hvězd, kometa rození světa.
Noc puká trhlinami světla a svit denice bledne již zvečera …
Polárka i za dne putuje v neznámé krajiny
a stříbrojas vzduchu zvoní v klenbu poznání …

Lidský rozum - ….
baldachýn zlátnoucích alejí
na cestách moudrým podzimem …..

Ze sbírky Petra Flejberka "Starý kalendář"

Lesní jahody

Květy lesních jahod

Lesní jahody

Lesní jahody

Rubíny odkapané ze sklářské píšťaly. Kapky krve rodící země.
Granáty, jež vydalo útrobí skrytých jeskyň.
Rty milenky vonící medem.
Rty k nedolíbání, rty roztoužené … 
Jahody v trávě.

Voňavé chlebíčky pastevců hmyzích..Soudečky medoviny kolem
cest kudy včely za potravou míří 
než poslední květ obestřou závojem 
pavoučí mlhoviny …

Ze sbírky Petra Flejberka "Neklamná znamení"

Neklamná znamení

Na cestě pod zahradou lavička...lásky

Čekání
(studentské)

Volat tě nechci, ne, na to nemám … kosí zpěv zní
mi teď v podvečer zahradou, když se stmívá 
ve světnici …
Volat tě nechci, ne, sama až budeš chtít být mou
až najdeš bloudící cestu pod zahradou kde
zpívá mi teď jen kos
Přijď pěšinou, přijď pak přijď …
Najdeš mou náruč toužící
Zhojíš mou bolest
prosebnou ….

Ze sbírky Petra Flejberka "Neklamná znamení"

V zahradě spadaných jablek

Osiření stromu jsem poslední jablko

V zahradě spadaných jablek 

(česání)

Na opuštěné houpačce dovádí vítr. 
Nahoru, dolů, nahoru, dolů….
Odráží se od větví jabloně a kouř z páleného listí ho 
z vedlejší zahrady vyhání zpět.

Při této bláznivé pouti rozhýbal větve staré jabloně
a krupobití jablek padá do rozcuchané trávy.
Dříve, než zavoní po zemi, se většina z nich 
skutálí do úžlabiny k tyčkovému plotu …

A tam čekají na 
Čísi ruku Čísi koš Čísi ústa

A ta, co zůstanou bez povšimnutí ležet, si zahrada 
připraví svůj náhrdelník na blížící se podzimní 
karneval

Z nové sbírky Petra Flejberka „Neklamná znamení“

Kouzlo návratů

Kdo by se rád navracel do krajiny prošlých let a míst...
photo pavel k.

Kouzlo návratů

Kdo by se rád navracel do krajiny prošlých let a míst. Kdo by se rád nevracel
po cestách, jimiž kdysi šel? Jsem si jist, že každý!
Jeden by chtěl vše znovu zas tak žít, jiný by zase chtěl znovu napravit chyby …

Čím delší je cesta za námi, čím klikatější, strmá, klopotná, sluncem i pod
hvězdami ta radostná i ta se slzami, tím víc nás svádí vrátit se a hledat zemi 
zašlých let.

A kdybych se měl znovu narodit, zase znovu nastoupit cestu životem a jít 
kudy dují vichřice, šel bych zase tou cestou. Vždyť co přemnohých krás je 
právě v bouři zrozených.

(Ze sbírky Petra Flejberka "Prstýnky")

Veršování v korunách stromů

Cestou kolem velkých stromů

Lesy tiché lesy hluboké

Petr Flejberk
Modříny

Velikáni u cest na podhůří, kde se perou větry v korunách
s haluzemi nad dolinou když dují od východu
nebo když krajinou hvízdá severák a modřín střásá vějířky
suchého jehličí

Zčernalé větve ční nad krajinou a míří k modré obloze
jak prsty zvednuté jak ruce milující
modříny –
statní bohatýři