Ze sedla koně a z deníku superženy řetězka a Robinson

Cituji:
Dezorientovaná bludička - tedy já

Jak jsme se s Robinsonem vydali na naše první "závody".

Ochotní nadšenci ze stáje Tamare Ptice v obci Ptice nedaleko Prahy neustále pořádají nějaké hobby závody či kurzy pro sebe i pro návštěvníky, za což jim patří dík, protože dneska jen tak někdo něco pro ostatní nezorganizuje – je to zodpovědná a nevděčná práce. Obvykle se tam konají závody hlavně drezurní a parkurové, ale na květen si organizátorka Míša Jordánová připravila báječnou soutěž i pro nás lesní jezdce.

Akce se jmenovala Bludičky 2008 a jedná se o orientační závod na cca 20 km po okolním terénu – louky, lesy, pole, občas přes chatovou oblast. Terény na jih od Ptic jsou moc hezké, kopce, louky (ale na Karlštejnsko to nemá ;) Jízda byla značena na mapě, kterou každý účastník dostal na úvod soutěže spolu s papírem a tužkou na zaznamenávání úkolů, kterých nás na trase čekalo celkem pět. Každý závodník také dostal číslo na rukáv. Cílem samozřejmě bylo dojet co nejobratněji a nejrychleji do cíle a spolu s co nejkratším časem také splnit co nejlépe soutěžní úkoly.

Autorka článku sedí na koni Robinson a sluší jim to...
Článek jsem zařadil do label příběhů krásných žen a chlapů od silných motocyklů i když kůň je
prostě kůň a není na benzin, jen analogie doby.

Zdroj:reteska.bloguje.cz
foto s laskavým svolením autora

To jsou oni, ti praví chlapi z Brna, kteří cestují na motorkách a poutavě píší

Fotografie z cesty...

Příběh končí nebo začíná. Více nevíme
a čtěte další ,jestli budou.
Možná už je život a jejich příběh jiný
a není o tom zpráva.

Ale sen motorkáře je podobný, ale
jejich je jedinčný tím, že jsou to praví
chlapi z Čech a dovedou si užít cestování a dobrodružství z českého
pohledu.

Úplně normální kluci, ale chlapi, co
dovedou jak ukázat cestu.

Příběh se rozvinul v r.2003 a jiné
informace o jeho dalším
vývoji nejsou.
Čtěte v dalších článcích, jak viděli
při cestě okolní svět z motocyklu. Popsali to velmi sugestivně, brněnsky a romaticky .
Parta motorkářských kamarádů po česku. Ty ženský taky cestou viděli...

Faaker See příběhy ,jízdy a zážitky motorkářů

Ilustrační fotografie

Pokračování
a konec? Ještě ne. Chlapi pojedou znovu
do světa a podají skvělou zprávu. Jsou dobří!

Kemp je narvaný, na sprchu, hajzl, všechno je fronta. Balíme, Zizi naznává, že jeho stan je již starý a roztrhaný a nechá jej zde. Uvažuji, zda stan nepoužít jako velmi komformní toaletu. Kempová paní co vykřikovala reservé reservé a vyhnala nás z původního místa by jistě byla mile překvapena. Opuštěný stan a v něm pěkné hovno. Romantické. V blízkém městě dáváme ranní kávičku, během nějakých šesti hodin se chceme pohodlně dostat zpátky do Lackenhofu. Zase všude kvalitní silnice, hory, horské bystřiny, vodopády. Projíždíme dva passy, druhý má 1850 m. Na okolních kopcích je vidět hranice lesa, kleče a nahoře jen kamení. V tom průsmyku jsou archeologické vykopávky staré římské cesty. Klikatíme se dolů a jako odměnu dáváme zvěřinový gulášek. Žebra o paní hoteliérové jsou extrémně vydařená, každý má 5 kusů, různě na česneku, bylinkách, se sýrem, atd. Vedle u stolu se nechutně mrouská domorodec s velmi vyvinutou slečnou, údajně místní motorkář, oba již značně nalití. V rámci přerušení jejich skorosoulože a navázání družby je zveme na zbytek naší vodky, s plánem pána ožrat a dámě vyfotit vnady. Povedlo se jen jedno, pán dost vydržel.

Snídaně a do sedel. Vyjíždíme z Alp, celkem pohodlnou cestou nad Vídní přesunujeme dom. Po té rovině je to trošku nuda. Závěrem ? Stálo to za to ! Příští rok pojedeme určitě zase, asi protáhneme i Slovinsko, hezkou to zem.

Čtěte a sledujte příběhy v blogu dále, publikujeme i partu motorkářů z článků.

Tvrdí, ale zapálení chlapi, jejich cesty na silných strojích

Welcome

Pokračování článku, je to tak pěkný,
a obsáhlý, že to chce prostor
a fotografie.

Vyskakuji jako rybička a hrnu se do sprchy. Při kakání a provádění očisty zkouším jódlovat, ze včerejška máme docela vyřvané krky. Lehká snídaně – salám v igelitu a dvě žemle za 2.40€, sedláme oře. Dnes je v plánu výlet pěti passů aneb když špagety, tak v Itálii. Překračujeme hranice se Slovinskem s cílem projet Triglav, najet do italské části Alp a zpátky. Hustota vrstevnic na mapě je slibná. Co chvíli potkáváme bandy na mašinách s očividně stejnými cíli. Ďábelskými serpentinami vyjíždíme na nějaký průsmak (zapomněl jsem ta jména, mrkněte do mapy) 1750 metrů. Potkáváme Polskou výpravu a navazujeme družbu. V mžiku padáme do údolí pod průsmykem, do 600 metrů, nestačíme polykat a vyrovnávat tlaky. Narážíme na pohraniční pevnost z roku 1875, prohlížíme. Uvnitř jsou fotky pevnosti z první světové, hromady rozbombardovaných šutrů a hromady mrtvol. Chuťovka. Lidi jsou úchyláci. Lepší drandit kolobrndu než válčit za papaláše. Bez problému překračujeme italské hranice, narážíme na lyžařské středisko, všechno zavřené a zakonzervované. Mimo ovšem hospůdky, až bufétku, který slibuje hezký gastronomický zážitek. Propuká praví italská temperamentní konverzace. My hulákáme špageti, špageti, pronto, šupito prestó a obsluhující klučina no, no špageti, pastasčuta, pastasčuta, bello bellisimo atd atd. Nakrmeni vynikajícími těstovinami s ostrou a sýrovou omáčkou a s parmazánem pokračujem. Laškuje s námi místní zvířena, jednou ve formě kočky, která nám jančí naproti po silnici sevřené dvoumetrovou zdí, podruhé ve formě vrabce, uchváceného vzdušným vírem za Ziziho mašinou a spadnuvšímu Radimovi do klína, takže měl dva. Opět se kroutíme nahoru do kopce, v zatáčkách serpentin už musí být betonové podloubí. Sjíždíme do nížiny u Klagenfurtu, horské štíty , koupající se ve slunečním svitu lemují nížinu, trošku se při jízdě nudím a skládám naši novou klanovou hymnu. Řežu se v sedle smíchy, až Dr. zastaví a Radim mi starostlivě otevírá štít belky, proč ty křeče. Přednáším básnický skvost, při kterém Pujmanová bledne závistí, Mácha skáče do jezera a Seifert emigruje do Ruska. Pánové valí oči, řvou smíchy a dál nejedeme, dokud to nesecvičíme ve sboru. Text s pokyny najdete zde. Suneme se zpátky k Tomu. Za dobu naší nepřítomnosti se počet motorek a osob zdvojnásobil, inu, pátek. Už je skoro tma, na Faakerském okruhu dost dusno. K našemu kempu se ploužíme, ale aspoň můžeme vychutnat okolní dění. V jedné sekci s tribunami, zrovna když se had mašin na chvíli zastavil, mi zarostlé, fousaté a potetované individuum přisouvá před nos (jednu z mnoha na tribuně) ceduli SHOW YOUR TITS ! (uka kozy), připadá mi to teda zvláštní, ale když to chce … tázavě o kousek rozevírám zip na bundě, když chlápek kukne na svou ceduli, vydá divoký výkřik, otáčí ceduli opačně, kde je BURN OUT ! (vohul kolo), okolní dav se kácí smíchy, chlápek mává rukama NO, NO, YOU MAKE BURN OUT na mě a YOU SHOW YOUR TITS na kočku na mašině vedle mě, někdo mu lije na hlavu kelímek piva, nicméně slečna vedle mne už vyhrnuje triko a vrtí vnadami, obrovský řev v davu, to se zase málem kácím já. Do víru večerních radovánek se tedy raději vrháme bez motorek. Jdeme tribuně, kde dáváme pivko a loktujeme dobrá místa. Proud motorek před námi občas zastaví, lidé řvou mašinami a práskají výfuky, smykují zadníma kolama, baby třesou vnadami a vůbec dělají opičky. Asi největší aplaus sklízí dvojice na HD přestavbě, kdy dáma sedí obkročmo čelem k pánovi, objímajíce ho nohama zkříženýma na zadním blatníku, oba úplně nahatí, pán cukajíce spojkou, aby dáma lépe přirážela. Atd atd. Rozhodujeme se skočit na žebra kilometr po proudu. Jako na zavolanou zastavuje okružní autobus. Presujeme se dovnitř, Zizi se chlubí se zadkem dobré koc, na kterou ho to namáčklo. Jemně ho upozorňujeme na uslintanou zarostlou obludu, co se mačká pro změnu na něj, zděšeně ucukne, což ovšem koc považuje za milostnou výzvu a přirazí také, následuje přenos přes Ziziho dozadu na nyní již zamilovanou obludu, ještě že už vystupujeme (vyhřezáváme). Dáváme žebra, masitá a vynikající. U našeho (těžce vydobytého) stolu poklízí a nosí vnadná slečna, kterou křtíme na Šén (Schone). Vedle nás u stolu sedí spořádaný pán, který se vlezle směje našim žertům, Když mu přes rameno s úsměvem říkám „Ty běž taky do prdele“, těžce se uráží. Asi nějaká mýlka. Večer má i setkání podivná, například zrovna když kujeme další plány („Dáme škopek a mrknem tamhle na koc“ ), chlápek procházející okolo nás utrousí „ Hele, Brňáci, zdar“ a zavře se za ním dav. Nikdo jsme ho neznali, neviděli, jak viděl kdo jsme, skáčou nám otazníky z hlavy. Přitáčí se knám nádherná slečna, střízlivá teda není, říká „Právě jsem si nechala udělat piercing, hele“ a vythuje kozu s bradavkou zalepenou polštářkem zakrvácené náplasti. Nebýt ten škopek tak drahý tak snad blinkám. Autobusem se přesunujeme na druhou stranu jezera. Místní úchyl nás tahá do stanu se striptýzem za 8€, posíláme ho někam, neboť obnažených žen okolo přehršel. Okukujeme již včera viděné auto, dragster s leteckou turbínou, normálně proudový motor délky tak 5 metrů. Síla. Pánové k němu vezou plato akumulátorů, asi chcou rozsvítit kontrolky. Když roztáčí turbínu, vzájemně se odtahujeme od předku auta, když vstříknou palivo, dečkujeme se asi na 15 metrů. Hulba, sloupec dýmu tak 50 m, jekot. Pan pilot rozverně brnká o forsáž, rana jak z děla, desetimetrový plamen, auto poskočí kupředu až úvazy zadrnčí, za autem hořící tráva, slečna předemnou se mi kácí do náručí, prostě maso. Doktor říká „Dobrý ?“ mohutně kývám, ale jeho pohled nesměřuje na auto ale na tu slečnu co se na mne dosud kácí a co pro lepší rovnováku stabilizuji zezadu za poprsí. Naposledy vlézáme do busu, v našem kempu dáváme závěrečný hlt vodky a spíme.

Zdroj: Faaker See

Sledujte svět silných motocyklů a krásných odvážných žen

Jízda na silném stroji

Jak cestují a žijí fandové silných
motocyklů a jejich adrenalinové zážitky a jízdy:

Alpské putování podruhé, tentokrát na Europien Bike Week, Faaker See.
Motto : čekali jsme hodně, ale takový nářez tedy fakt ne. Dlouhodobě plánovaná akce, návštěva motosrazu ve Faaker See u Villachu a spojená cesta Alpami se konečně přiblížila, nastaly horečné přípravy. Plánování nad mapou bylo celkem jednoduché, předpovědi počasí s Taťánou Míkovou příjemná, skládání triček s obrázkama povinné. Opět pro jistotu měním tišší laufy na Jarušce. Vzhledem k charakteru cesty pro jistotu přibalujeme stany a spacáky. Jedeme ve složení Doktor, Radim, Zizi a já. Vzpomínáme na Toma, souběh nešťastných okolností brání cestě.

Vyjíždíme, usilovně přemýšlím, jak zvládneme 1500 kilometrovou cestu , když se nejsme schopni do 13:30 vybabrat z Brna. Dva lebkouni, gigolo a tlustoprd. No to je zase sajtna. Cesta na hranice probíhá bez podstatnějších závad, z malilinkatého zabloudění u Znojma se stává vlastně zkratka. Projíždíme rakouské vinice, pomalu vidíme předhůří Alp. Teplo tedy s přibývající výškou není. Projíždíme spoustou malých a milých vesniček. Na jedné zastávce vytahuji svoji kuklu pod přilbu, tenká, ale s nákrčníkem. Nejlepší čin toho dne. Po instalaci se zbytek výpravy kácí smíchy. Nechápu proč. Přijíždíme do Mariazell, známému to poutnímu místu. Benzín za 0,894€, plná. Na pumpě nás zaujmou dvě mladé děvy, jedoucí na skůtru. Ta druhá nemá nohy na stupačkách, po přejezdu rantlu v betonu povyskočí tak půl metru a po dopadu zaječí „Jau!“. Konstatujeme, že jsme se právě stali svědky nedobrovolné deflorace, nicméně holky to otáčí, znovu rantl a tentokrát vyjekneme „Jau !“ s nimi. Prohlížíme si místní známý kostel panenky Marie, hezký. Zrovna je nějaká mše či co, domorodí věřící, když popatří na naše motozjevy, prudce zvyšují kadenci křižování. Zbylých 20 km je dětskou hrou, přijíždíme do Lackenhofu, Zizi zde má známého hoteliéra. Odstrojujeme mašiny, ubytování, zkulturnění exteriéru (ne snad že bychom šli do smokingu, spíš jen redukujeme vrstvy kůže a já beru sandály a taky se češeme, tedy kdo má co) a pak pan hostinský praví, že má dnes zavřenou hospodu a žádná žebírka a škopky nebudou. Než omdléváme, rychle dokončuje řeč ve smyslu speciálně pro nás zamluvených míst v hospodě dole ve vsi, samozřejmě se zapůjčením vlastního auta, je to přece jen 2 km. Nechci váženým čtenářům dělat chutě s tím, co jsme si dali k večeři (plato s grilovanými dobrůtkami (pro každého čtyři kusy různého, naloženého a grilovaného masa (nakonec jsem si nechal krásně křupavý řízeček ( a taky v tom byly brusinky a nakládaná zelenina a vynikající omáčky na polití toho grilovaného), tedy snad jen dokumentární foto : Paní hostinská mechanicky po nás zopakuje nějaké slovo, čímž si dobývá čestnou přezdívku Mluvící žebra. Odjíždíme spát.

Probouzíme se do neutrálního, ani hezkého, ale ani škaredého počasí. Sbaleno je hned, vzhledem k teplotě natahuji kožené gatě. Jsou čerstvě namazané konzervační vazelínou, v sicně rajcovně vrzají. Poslední porada nad mapou, do Fakker See to máme cca 300 km. Všude okolo hory, kopce, lesy, dobré silnice, prostě nádhera. Motorky okolo nás začínají houstnout. Jedeme trasou ??? U ??? jsou docela hezké továrny. Přijíždíme k Fakker See. Náš původní plán, vyhledat penzion v okolí 10 – 20 km, hatí kapitalističtí vepři boubelatí, neb je dost plno. Hustota motorek okolo je už nevídaná. Poznenáhlu se napojujeme na kruhovou silnici okolo jezera. Jezdí se jen jedním směrem, po směru hodinových ruši- kurva ruk, vjezd povolen jen místním a motorkám. Dav mašin s námi smýká jako sifón splachovadla, Dr. vpředu vyhlíží vhodné místo, já se vzadu snažím udržet všechny pohromadě, abychom se nepoztráceli. Pak s Dr. čekáme u docela vhodného kempu na naši splašenější polovinu, která se ztratila. Po věcné a profesionální strategicko-taktické poradě se přestáváme prát a Zizi, který má s kempy zkušenosti jde vyjednat ubytování. Začínáme stavět stany. Až jsou skoro hotové, přibíhá paní kempařová, že to místo je reserved. Ani na šestnáctý pokus se nenechává poslat někam. Zrůda. Ale nové místo je lepší než původní. Přecházíme ke stánku, dáváme lahváče (1.30€) a špagety. Drápeme se do sedel, obhlédnout okolí. Jak vypadá sraz ? Zapojujeme se do hustého, ve dne v noci jedoucího (fakt) proudu motorek na okružní silnici. Okruh má asi 7 km, jeho součástí je městečko Klagenfurt, menší skupinky domů okolo silnice s hospůdkami, kempy, uměle stvořenými stánkovými městečky, tribunami okolo silnice, atd. Motorka na motorce, hlava na hlavě. Dokončujeme okruh, odhadujeme počet motorek na 20 000 a lidí o moc víc. Mohutná zvuková kulisa motorů (a žádní tichošlápci to nejsou), ryčné hudby a řevu. Tři čtvrtiny motorek jsou HD, většinou těžce a krásně upravené, zbytek všechno ostatní. Dokončujeme jeden okruh na rozkoukání a zastavujeme u jednoho stánkového městečka. Takříkajíc se vrháme se do víru vášní. Všude motorky, rozesmáté ksichty, polonahé baby, fousatí chlapi v kůži, kelímky s pivem, grilovaná žebra a specialitky, zboží všeho druhu, zmatek, pódia pro kapely, a tvrdá muzika. Bazar na Pakle. Několikrát popojíždíme a zkoumáme další a další skvělá místa. U jednoho stánku (stavujeme se tam každý okruh) dostáváme špica oranžové šátky Jagermeister. Na motorky sedá rosa a nás únava. V noci, po třech okruzích zahýbáme k našemu kempu. Vedle recepce a našich stanů je přístřešek s něčím co odtahujeme, zrovna pro mašiny. Stojí na tvrdém mimo rosu. Radim si leze do své psí boudy, Zizi a Dr. do mého Ziziho stanu. Po šíleně bublinkovitém pivu se střídáme v prdění a chrápání.

Pokračování příště, je to moc pěkná reportáž, tak se inspirujte...také styl cestování.

Zdroj: Faaker See