KAREL GOTT A BOJ S NEMOCÍ

Zázrak mediciny vytrvalost pomoci...(sociální sítě)

Zpěvák porazil rakovinu 

mízních uzlin

Utrpení to bylo nejen pro něj, ale také pro jeho rodinu. Především pro manželku Ivanu Gottovou, která svému manželovi vážnost situace tajila. 

Hrozné, úplný pocit beznaděje. Hlavně když mi ukázali snímky. Že tady dnes Karel je, opravdu považuji za zázrak.

Lékařům vděčím za mnoho. Ale bez podpory rodiny by to nešlo. Jsou pacienti, kteří jsou na všechno sami. To si neumím představit. Ivanka má na mém uzdravení zásadní podíl. Zdraví člověka velmi záleží na lásce partnera," ŘEKL Gott, ten se chystá o svém životě vydat knihu...

Co bude dnes k obědu? Hrneček od medu! Lavičky a lidé...obrázky v Česku, jídlo z lavičky a hlad!

Nerušit - na lavičce je Prostřeno!

Fotografie a kouzlo hladu

Lavička.
O dobrodiních, Lavičky, Obrázky a domov, Rychlá kuchyně, Vaření, Oběd, fotografie,

Jídlo a zdraví

 Kde to je? Klikněte pro zvětšení....

DOBROU CHUŤ!

Vaření, pečení, to je teda nadělení. Pečený bůček, zelí a kynutý špekový knedlík.

Pečený bůček, zelí a kynutý a špekový knedlík

DOBROU CHUŤ!

A SE ZELÍM I KNEDLÍKEM

SRNEC OBECNÝ. Vyprávění o prvním srnci, pasování, troubení, schůzi a zvěřinovém guláši pro všechny. Šest ran na jednoho srnce!

Srnec obecný.   Capreolus Capreolus

Libor se připravoval na výroční schůzi jejich mysliveckého sdružení. Měla to být jeho první výroční. Byl trochu nervózní a všecek nedočkavý, jak bude slavnostní schůze probíhat. Slíbil, že k občerstvení uvaří pro všechny guláš

Jako hostinskému mu vaření nedělalo žádné problémy. Manželka ho brzo po obědě odvezla i s gulášem do nedaleké vesničky. Na okraji byl samostatný obecní domek, jehož část sloužila k uskladnění požární techniky a na druhém konci si myslivci opravili a vyzdobili jednu místnost a malou kuchyňku.
 Jeli raději o hodinu dříve. Cestou se kochal zasněženou krajinou. Byla druhá půlka února, takže mrazivé počasí k tomuto období patřilo. V místnosti ho přivítali slavnostně oblečeni dva myslivci. Mireček a pan Josef, jejichž úkolem bylo včas rozdělat v kamnech a topit, aby v místnosti bylo dostatečně teplo. Několik prázdných lahví od piva a načatá láhev rumu byly svědkem toho, že začali topit včas a přikládání dřevěných špalků do praskajícího ohně se věnovali opravdu poctivě.

Vlastní schůze trvala něco přes hodinu. Každý z odpovědných členů výboru a předseda dozorčí komise přednesli svou zprávu. Zhodnotili uplynulý rok. Myslivecký hospodář navrhl řadu opatření ke zlepšení chovu zvěře. Myslivecká kasa byla naplněná, protože v závěru loňského roku se podařilo ulovit za poplatek se zahraničním hostem dvě stě bodového muflona. Skončila diskuse, odhlasovalo se závěrečné usnesení. Libor si myslel, že už je konec a půjde ohřát guláš, když najednou předseda hlasitě promluvil: "Tím jsme vyčerpali oficiální část dnešní schůze a máme tu ještě jednu slavnostní záležitost.

Je mezi námi myslivec, který v loňském roce ulovil svého prvního srnce. Všichni mu srdečně gratulujeme a já ho žádám, aby před nás předstoupil k pasování na lovce srnčí zvěře". S Liborem to trhlo. Na takovouhle věc nebyl připraven. Trochu roztřesen předstoupil před předsednický stůl.

Musel pokleknout na pravé koleno a myslivecký hospodář provedl tesákem pasování. Předseda sdružení mu pak předal pamětní pasovací list. Byl dojat, a protože on jediný ve sdružení troubil, vzal lesnici a zatroubil myslivecké halali. Když usedli za stoly, opět promluvil předseda: "Nu, a než se ohřeje guláš, vyprávěj nám Libore jak jsi střelil svého prvního srnce v životě. Ale podle pravdy, ne aby sis vymýšlel!" Libor se zarděl, vždyť to stejně již všichni vědí jak se vyznamenal, tak proč ho trápí?

Po chvilce přemýšlení začal: Víte o tom, že jsem měl povolenku lovit srnce první věkové třídy. Věnoval jsem hodně času, než jsem odstřelového srnce obeznal.

Byl to špičák, jeden parůžek dlouhý asi tři a druhý pět centimetrů. Několikrát jsem ho viděl v jeteli, jak je posed na ořechu. Vždycky byl ale hodně daleko, nebo mne navětřil a utekl, než jsem stačil vystřelit. Jednou, bylo to začátkem června, pozdě odpoledne a těsně po silné bouřce, mi volá náš myslivecký hospodář: "Libore, skoč do auta a rychle sem přijeď. Jsem na ořechu. Jak přestala bouřka, pase se v jeteli na dostřel".

 Rychle jsem se převlékl, popadl dalekohled, kulovnici, pět patron a již jsem uháněl autem k zmíněnému posedu na ořechu. Těsně před odbočkou na louku jsem potkal Zdeňka, který mě chtěl zastavit, abych k ořechu nejezdil, protože tam sedí hospodář. Odbyl jsem ho jen mávnutím rukou a popojel ještě sto metrů, až k autu mysliveckého hospodáře. Vyskočil jsem, opatrně přivřel dveře a maximálně rychle, ale také tiše, jsem stoupal ke hřebenu kopce, kde stál starý ořech. 

Pole s jetelem bylo na samém vrcholu a ze země bylo vidět jen kousek před sebe. Konečně jsem nahoře. "Vydejchej se, klid. Pase se v klidu," uklidňoval mě myslivecký hospodář. A opravdu, srnec okusoval mladé jetelové hlavičky a vybíral si ty nejchutnější trávy. Po bouřce a silném dešti chytal teplé paprsky zapadajícího slunce. Uklidnit se. Ono se to řekne. Jak má být člověk klidný, když je to první srnec.

Libor po chvilce čekání, až bude srnec pěkně na široko, uchopil svoji novou kulovnici a namířil. Na svoji zbraň byl pyšný. Byla nová, s novým puškohledem, speciálně upravená pro leváka. 

Vzdálenost byla asi osmdesát metrů, slunce ještě svítilo, takže cíl viděl jasně v zorném poli. Hrot záměrného kříže se jen těžko dařilo udržet na komoře. "Bác!" Okolní svahy několikrát opakovaly ozvěnu výstřelu.
  "Člověče - ani se nehnul. Střílej!" šeptal kolega. Druhý výstřel zazněl nad údolím. "Padnul - vlastně nepadnul. Pase se klidně dál. Dělej, střílej!". Začaly pracovat nervy. Poměrně hlasitě přebil a následoval třetí výstřel. Po něm čtvrtý a nakonec pátý. 

Hospodář sledoval bedlivě srnce dalekohledem, aby zaregistroval byť sebemenší značení po výstřelu, ale pořád nic. Tolik chtěl, aby Libor svého prvního srnce ulovil za jeho doprovodu. Záleželo mu na něm. Chtěl by z něho vychovat dobrého myslivce.
Nespouštějíc dalekohled od očí, dále Libora povzbuzoval: "Dělej, střílej, teď je dobře natočený." Libor ale bezradně koukal na srnce. "Víte, už mi došly patrony. Já jsem jich vzal jenom pět." Po chvilce překvapení bylo rozhodnuto. "Vezmi si moji kulovnici. Zkus to ještě. Takhle ti hned tak stát nebude." Libor uchopil sousedovu kulovnici, pevně ji stiskl a hrot kříže ustálil na chvilku přesně na komoře.
Třeskl šestý výstřel a srnec se, jako podťatý, skácel do jetele. "Leží!" vítězoslavně hlásil myslivecký hospodář. "Ten si ustlal," zaznělo jeho oblíbené rčení po dobrém zásahu. Zmatený lovec nemohl uvěřit, že se opravdu konečně trefil. 

Cigareta mu vypadla z třesoucích se prstů. Po chvilce napjatého čekání slezli oba muži z vysokého posedu a s připravenou zbraní pomalu postupovali jetelem k místu, kde ležel srnec. Byl zhaslý. Libor pečlivě prohlížel tělo ulovené zvěře, žádnou stopu po střele však nemohl najít. "On snad zhasl od leknutí," divil se.

Hospodář znalecky pohlédl na srnce a již ukazoval překvapenému lovci vstřel i výstřel. Zasáhl první krční obratel - atlas - a moc nechybělo a o parůžky mohl přijít. "Dobrá rána," uznale pokyvoval myslivecký hospodář. Libor se trochu zmateně a koktavě přiznal: "Víte, já jsem mířil na komoru." To už kolega sháněl větévky na poslední hryz a úlomek úspěšnému lovci. Gratulaci a první minuty nad uloveným srncem vnímal Libor celým srdcem i duší. Slzy měl na krajíčku. Byl neskonale rád, že není v těchto chvílích sám. Než stačili srnce vyvrhnout, přispěchal k nim další myslivec z jejich sdružení, Zdeněk. Nebyl sám. Před ním běžela na vodítku Aida, mladá fenka bavorského barváře. Měla za sebou již několik úspěšných dohledávek. Zdeněk, když slyšel kanonádu, byl přesvědčen, že je srnec postřelen a bude potřeba pes na dohledání, proto již dlouhou dobu hlídkoval poblíž aut a čekal až uvidí lovce.

Radost byla ve tvářích všech přítomných. Za hlasitého hovoru donesli srnce k autům a odjeli k Liborovi do hospůdky oslavit jejich úspěšný lov. 

Ještě dlouho do noci se z mysliveckého salonku ozývalo troubení halali a myslivecký popěvek: "Lovu zdar, lesu zdar, lovu lesu lovu zdar..." Mladý myslivec dovyprávěl svůj příběh. Tázavě se podíval na Mirečka: "Míchal jsi s gulášem? Úplně jsem na něj zapomněl!" "Neboj, bude za chvilku, já ho hlídám!" usmíval se Mirek. Uvolněnou atmosféru hlasitě přehlušil Josef. Patřil mezi ty, co již něco pamatují, a proto všichni zmlkli a čekali, co z pana Josefa vyleze. "Šest ran na jednoho srnce je dost, ale nebožtíkovi Toníkovi se stal příběh, že jich jeho host potřeboval sedm," naladil Josef přítomné k historce, na kterou si při Liborově vyprávění vzpomněl.

Příběh se udál asi před třiceti lety. Antonín byl předsedou sousedního mysliveckého sdružení. Les navštěvoval každý den. Znal spády zvěře, nory, kde hnízdí jestřábi nebo straky. Jednou doprovázel na srnce nového fořta, který nastoupil na polesí. Byl, jak se říká, žhavý na ránu, a vždy se on, profesionální lesák, nadřazoval nad myslivce civilisty. Pozvání na lov srnce ale rád přijal. 

Byl začátek června, když ve smluvený den uháněl na motorce k Antonínovi. Nemuseli chvátat, měl obeznaného srnce kousek za vsí. Vypili šálek kávy a pomalu kráčeli návsí směrem do polí. Ušli v tichosti asi sto kroků úvozovou cestou. Toník gestikulací znázorňuje hostovi, že teď vylezou na mez ke staré švestce. Tam se uvelebili v trávě a pozorovali lán obilí před sebou. Neseděli ještě hodinku, když Toník zaregistroval kus srnčího asi sto metrů od jejich stanoviště.

Po chvilce pozorování dalekohledem šeptal: "Je to on. Nepravidelný šesterák. Už jde zpátky." 
Host poklekl na levé koleno, opřel se o švestku a dlouze mířil.

Toníkovi v ten moment prolétlo hlavou - když se hodně dlouho míří, tak to vždycky špatně skončí - a tím jako by nadcházející události zakřikl. Srnec měl zrovna sehnutou hlavu v pšenici, když třeskl výstřel. Nejenže se ani nepohnul, ale dokonce nezvedl ani hlavu. S odstupem několika vteřin se ozval druhý výstřel. Po něm třetí. Střelec vztekle přebíjel. Srnec, jako by se nic nedělo, popošel několik kroků a bral dále paši. Rozčilený host se postavil za kmen, založil kulovnici k líci a "bác". Zas nic. Když vsouval do nábojové komory pátou patronu tlumeně klel.

Ani pátý výstřel nezpůsobil, aby srnec alespoň uprchl do lesa. "Tak, a nemám patrony!" bědoval fořt a sedl si vedle svého průvodce. Ten se uculoval: "Nic se neděje, ještě je dost času, skočte na motorku, dojeďte si pro patrony a já tady srnce zatím pohlídám." Zmatený host se na něj překvapeně podíval, nicméně sklouzl z meze a mazal pro motorku. Za chvilku ho smějící se Toník slyšel, jak ujíždí na polesí pro munici. Než se vrátil, srnec se přemístil o dvacet metrů blíže. 

Po šestém výstřelu šesterák neočekávaně zvedl hlavu a hleděl upřeně do míst, odkud se již delší dobu ozývalo hromobití. "Rychle, jinak odskočí," sykl na hosta Toník. Ten krátce zamířil a rychle vystřelil. Srnec vyrazil tryskem směrem k mezi. Těsně před ní však zmizel v obilí. "Konečně," povzdechl si doprovod. Mladého fořta přepadla najednou taková třesavka, že nemohl udržet kulovnici v rukou. Sedl si na mez a zrychleně dýchal.
Trošku se štípavým humorem promluvil Toník nahlas: "Ještě, že jste ho střelil. Ten srnec musel být hluchý. Ten by stejně dlouho nevydržel." Teprve teď si host uvědomil, že tahle historka bude určitě dlouho kolovat mezi mysliveckou veřejností v širokém okolí. Přijal blahopřání a úlomek, ale zbytek dne byl zaražený, nechtělo se mu mluvit a neočekávaně spěchal domů.
Poděkoval, i štamprličku na úspěšný lov odmítl, zabalil do ruksáčku trofej a rozloučil se. Když nasedal na motorku, vypadla mu z kapsy kalhot krabička. Toník ji zvedl. Než mu ji podal, tak si ji prohlédl. Měla označení blanických strojíren a bylo v ní ještě 18 nábojů. Toník se neudržel a uštěpačně prohodil: "Vidíte, ani jich tolik nebylo potřeba, ještě Vám jich hodně zbylo!"

 "Pánové, podává se guláš!" přerušil veselý smích Mireček. Najednou všichni ztichli, protože i myslivec má rád dobré živobytí. Letošní guláš se Liborovi mimořádně povedl. Schůze skončila. Domů se nikomu nechtělo, a tak jak to bývá, když se sejdou přátelé zeleného cechu, hovořilo se a slavilo se do pozdních nočních hodin.

#Srnec, Příběhy, Napište svůj příběh, Kulovnice, Metelescu blescu, Myslivecké pověsti, fotografie, Humor a vtipy, Příroda a myslivost

Cestování Kanada USA fotografie prohlížejte ve zvětšení!

Cestování Kanada USA foto prohlížejte ve zvětšení!

Z vycházek a cestování s iPhonem. Smíchovské momentky. Poznáte krajinu na jaře? Kde to je?

Smíchovské momentky

Ptáci na zahradě. Vlaštovka se koupe v letu...tak fotografuje ornitolog v přírodě

Vlaštovka se vykoupe za letu, tady ornitolog...

Zdroj: Ptáci na zahradě, photo by Denis Matthey

Zastav, zamysli se a zpytuj svědomí! Boží muka jsou drobná památka ve tvaru sloupu, pilíře, či hranolu. Měla symbolizovat sloup, u nějž byl bičován Ježíš Kristus.

Cesta podle Božího zastavení (photo by pavel kysela)

Než přijdeš po cestě do vesnice 

vydáš se alejí stromů od zastavení u Křížku.... Boží Muka to jsou Pane!
Zastav, zamysli se a zpytuj svědomí!

Boží muka jsou drobná památka ve tvaru sloupu, pilíře, či hranolu. Měla symbolizovat sloup, u nějž byl bičován Ježíš Kristus. Boží muka se dají rozdělit na kamenná sloupková boží muka a zděná boží muka.

Kamenná sloupková boží muka

 Nejstarší jsou ze 14. století, jednoduchá, pouze z dříku s kaplicovým nástavcem. V období renesance a hlavně pak baroka jsou stavěny bohatě zdobené objekty se soklem, krycí deskou a výklenkovou hlavicí. V 16. století se objevuje výrazný podstavec (sokl). Přední plocha podstavce bývá zdobena rámováním, někdy je zde vytesán letopočet, iniciály, grafický symbol (srdce, kříž, meč, sekyra atd.) později i delší texty. Boží muka jsou drobná památka ve tvaru sloupu, pilíře, či hranolu. Měla symbolizovat sloup, u nějž byl bičován Ježíš Kristus.

#Cesty, Léto, Pavel Kysela, u Křížku, Boží muka, Ježíš Kristus, Den pro tebe, Fotografie, Otčenáš, Slunečný den, 

Když usnou lesy hluboké a kolem ticho jest, a nebesa i studánka jsou plny zlatých hvězd

Kapradí   (foto by Pavel Kysela)

Znám křišťálovou studánku,

kde nejhlubší je les,

tam roste tmavé kapradí a vůkol rudý vřes. .....

Když usnou lesy hluboké a kolem ticho jest,

 a nebesa i studánka jsou plny zlatých hvězd

....pěkný snímek od Pavla Kysely

Horko a hic. Voda a stín lesa. Kapradiny a mýtina. Jdeme na houby brzo po ránu jen co slunce vyjde.....les horko pohltí!

Tam je voda i stín... jen brzo po ránu...  (od pavel kysela)

Fotografů je moc, až je to příliš nudné. Tahají si triko, ovšem jen majetnicky. Mohou se pochlubit jen balastem. Neradi sdílí. Bojí se i o své nepovedené fotosvětlomazanice. Fuj na strejdu!

Pavel je jiný. Pracovitý a zapálený do věci. Ten jeho oheň kouká ze všech fotografií. Skromnost a sdílení dělá mu gloriolu.
Pavel po fotografiích nečmárá. Jména hloupích na všech sloupích. Pavel svou práci sdílí. A tak se nejlépe a trvale prezentuje.

Jeho práce hoří citem a je tedy originální a nezaměnitelná. Pozná se mezi balastem fotomazalů na první pohled!

Přátelé co zpívají od rána do noci a když se den probouzí nejvíce. Pěnkava obecná. Poznáte je?

Pěnkava obecná

Na paloučku, na malém vršíčku stojí pěkné stromořadí... Chaloupky pod horami, co se to stalo s vámi, byly jste takové hezké ty naše chaloupky české!

České chaloupky v máji... (od Pavel Kysela)

Chaloupky pod horami

1. Hřálo slunce hřálo krásně hřálo na horách,
a v tom čase chaloupka má stála jako ve snách,
tam jsem prožil svoje mládí, celý život svůj,
tam jsem jako chlapec zpíval kde domov můj.


2. Chaloupky pod horama, co se to stalo s váma,
byly jste takové hezké, vy naše chaloupky české,
smutně teď jdeme světe, štěstí je zvadlým květem,
o vás vyprávíme s láskou pohádky našim dětem.

Tisice Cechu nosili americkym vojakum darky,hlavne plzenske pivo,bonbony,fidorky. Byli nadseni vrelym prijetim, focenim a vlajkami a vubec pratelskou a radostnou atmosferou.

Dárkový obsah kabiny řidiče v kasárnách

Při spanilé jízdě jsme zažili neuvěřitelnou směsici emocí.

Když jsme přijížděli na české hranice, zahlédli jsme pár lidí, kteří nám dávali najevo, že nejsou příliš nadšení z toho, že tudy projíždíme. Byli dost rozčilení. Samozřejmě jejich názor respektujeme. Ale pak jsme napříč celou Českou republikou viděly ty ohromné davy lidí, to neskutečně vřelé přijetí, které se nám od Čechů dostalo.

Takovou pohostinnost jsme absolutně nečekali a nikdy v životě nezažili.

To byl neuvěřitelný zážitek. Rád bych se do Česka ještě někdy v budoucnu vrátil," konstatoval Christopher Shutswell, který zároveň poprvé v životě navštívil pivovar."

Praha. Cimbuří vpravo dole je Strakova akademie - sídlo našich vlád. Jinak záběr je pořízen od Hanavského pavilonu na Letné

Cimbuří vpravo dole je Strakova akademie - sídlo našich vlád. 
Záběr je pořízen od Hanavského pavilonu na Letné. (Saša Kirilov)

Praha. Prague. Osvětlení. Hlávkův most cestou z ohňostroje.

Osvětlení Prahy. Z Hlávkova mostu od  Saša Kirilov

Zima sníh slunce a fotograf. Zamrzlou krajinu sluneční svit prostupuje. Ještě nehřeje! Jen svítí!

Zima v krajině od Pavel Kysela

Smartphone Samsung a fotografie. Některé fotografie pořízené smartphone (mobilní) androidem stojí za pozornost dne. Tak začínáme.

Jogurtové kuličky s ovocem smetanovou polevou
moučník a šlehačka 

Z nástěnky - dětská vánoční přání a kresby

Smartphony a fotografie. Android na Samsung SM G-350

Ještě kvetou. Pozdní v teplém podzimu.

Tady kreslí sluníčko od západu...

Některé fotografie pořízené smartphone (mobilní) androidem stojí za pozornost dne.
Tak začínáme.

Dnes v tramvaji

V tramvaji právě dnes

Dnes v tramvaji

Maminka povídá svému asi 5(!) letému synovi, kterému se nelíbí, že dnes musel brzo z postele, že „ranní ptáče dál doskáče“.
Synek se chvíli zamyslí a pak povídá: „No to těžko. Pokud by obě ptáčata skákala stejně dlouhou dobu, tak doskáčou stejně, akorát to jedno tam doskáče dřív. Takže zítra vstávám až v deset.“

Kouzlo návratů

Kdo by se rád navracel do krajiny prošlých let a míst...
photo pavel k.

Kouzlo návratů

Kdo by se rád navracel do krajiny prošlých let a míst. Kdo by se rád nevracel
po cestách, jimiž kdysi šel? Jsem si jist, že každý!
Jeden by chtěl vše znovu zas tak žít, jiný by zase chtěl znovu napravit chyby …

Čím delší je cesta za námi, čím klikatější, strmá, klopotná, sluncem i pod
hvězdami ta radostná i ta se slzami, tím víc nás svádí vrátit se a hledat zemi 
zašlých let.

A kdybych se měl znovu narodit, zase znovu nastoupit cestu životem a jít 
kudy dují vichřice, šel bych zase tou cestou. Vždyť co přemnohých krás je 
právě v bouři zrozených.

(Ze sbírky Petra Flejberka "Prstýnky")