Už troubějí na horách jeleni...Video z přírody hlasy zvěře Mating Season in Red Deer Land

Příroda koloušky ukryje...

Už troubějí...už troubějí na horách jeleni

Možná to píšu dříve, ale jen proto, aby jste už od jara mládeži (studenti lesnických škol)
 mohli studovat a napodobovat zvuky zvěře v přírodě (hlas - troubení jelena) 
Dobře se na videu předvádí hlasově i laně - tak poslouchejte.

Potkat vysokou není jen tak. Je nesmírně plachá a dokáže se pohybovat na obrovských územích o rozloze 1000 hektarů, v případě osamocených jelenů až 5000 hektarů. Dosud se mi to podařilo jen jednou, když jsem asi o 20 metrů minul v lesní houštině osamělou laň, která tudy probíhala, a byla zřejmě mnou vyplašena, ale i to byl malý zázrak, vysoká velmi dobře vidí, slyší, dokáže určit směr odkud zvuk přichází a má i skvělý čich. Často jsem obdivoval tuto královskou zvěř za nocí na čekané a ráno, když se vracela do lesa. Též mezi kukuřičnými poli je občas v jelenářské oblasti k vidění. 

Begins with a lone roaring red stag on a hill side with a small herd of fallow deer nearby. Later the scene moves to a few hundred meters away, where another mature stag red deer is gathered with a large herd of hinds in various stages of estrus. Detecting this, the stage chases and seems to roar in protest when the not yet ready hinds move away from him. (Hunter Desportes, Jægersborg Dyrehave, Denmark - 16 Sept. 2007)
Mating Season in Red Deer Land - Year 1 (Denmark 2007)

NA LOVU DIVOKÝCH KACHEN

Lov na drobnou ....kachny

Z dáli zní štěkot psů a útržky hovoru

Závojem mlhy se blíží k pobřežnímu rákosí postavy trhající jemný závoj pavučin, tvrdým kovovým zvukem zaznívá cvaknutí závěrů zbraní. Klid nad hladinou najednou poruší jasný hlas lovecké borlice.

Z rákosí vylétá první kachna, za ní další a další. Několik z nich sráží výstřely, ze zarostlé části rybníka se zvedá s kácháním celé hejno provázené kanonádou ran. Padající broky klepou o hladinu, výstřely utichají tak rychle jak začaly. Jen vůně spáleného střelného prachu, prázdné nábojnice pohupující se ve vlnkách a několik peříček zachycených na ostřici napovídá, že je tu sezóna honů na divoké kachny. 

Ještě před deseti patnácti roky bylo divokých kachen dost. Veškerá myslivecká péče o ně spočívala nejvýše v přikrmování během roku, aby se udržely u rybníků a skýtaly dobrý úlovek. Stavy kachen i přes vysoké výřady bývaly stabilní a jejich lov byl vítanou příležitostí před hlavní loveckou sezónou honů na zajíce a bažanty. 

Nepříznivým civilizačním vlivům se ale nevyhnula ani vodní pernatá zvěř. 

Úbytek byl tak prudký, až se myslivci leckde zalekli. Dnes si vyznavači Hubertova cechu nedovedou představit lov kachen bez předchozího vypouštění káčat z umělého odchovu. Vypuštěné kachny, které se většinou drží "svého" rybníka navíc dávají poměrně solidní záruku úlovku oproti toulajícím se bažantům, jejichž na život nepřipravená vypouštěná kuřata dokáže rychle zlikvidovat přemnožená škodná. 

Kachny se tak staly nejoblíbenější a nejvíce lovenou drobnou zvěří, zvláště když se zajíc pomalu dostává v celé Evropě na listinu ohrožených druhů a chov bažantů je mnohde nerentabilní. Zejména na jihu Čech s množstvím vodních ploch jsou v mnoha honitbách kachní hony hlavním vyvrcholením lovecké sezóny.

SRNEC OBECNÝ. Vyprávění o prvním srnci, pasování, troubení, schůzi a zvěřinovém guláši pro všechny. Šest ran na jednoho srnce!

Srnec obecný.   Capreolus Capreolus

Libor se připravoval na výroční schůzi jejich mysliveckého sdružení. Měla to být jeho první výroční. Byl trochu nervózní a všecek nedočkavý, jak bude slavnostní schůze probíhat. Slíbil, že k občerstvení uvaří pro všechny guláš

Jako hostinskému mu vaření nedělalo žádné problémy. Manželka ho brzo po obědě odvezla i s gulášem do nedaleké vesničky. Na okraji byl samostatný obecní domek, jehož část sloužila k uskladnění požární techniky a na druhém konci si myslivci opravili a vyzdobili jednu místnost a malou kuchyňku.
 Jeli raději o hodinu dříve. Cestou se kochal zasněženou krajinou. Byla druhá půlka února, takže mrazivé počasí k tomuto období patřilo. V místnosti ho přivítali slavnostně oblečeni dva myslivci. Mireček a pan Josef, jejichž úkolem bylo včas rozdělat v kamnech a topit, aby v místnosti bylo dostatečně teplo. Několik prázdných lahví od piva a načatá láhev rumu byly svědkem toho, že začali topit včas a přikládání dřevěných špalků do praskajícího ohně se věnovali opravdu poctivě.

Vlastní schůze trvala něco přes hodinu. Každý z odpovědných členů výboru a předseda dozorčí komise přednesli svou zprávu. Zhodnotili uplynulý rok. Myslivecký hospodář navrhl řadu opatření ke zlepšení chovu zvěře. Myslivecká kasa byla naplněná, protože v závěru loňského roku se podařilo ulovit za poplatek se zahraničním hostem dvě stě bodového muflona. Skončila diskuse, odhlasovalo se závěrečné usnesení. Libor si myslel, že už je konec a půjde ohřát guláš, když najednou předseda hlasitě promluvil: "Tím jsme vyčerpali oficiální část dnešní schůze a máme tu ještě jednu slavnostní záležitost.

Je mezi námi myslivec, který v loňském roce ulovil svého prvního srnce. Všichni mu srdečně gratulujeme a já ho žádám, aby před nás předstoupil k pasování na lovce srnčí zvěře". S Liborem to trhlo. Na takovouhle věc nebyl připraven. Trochu roztřesen předstoupil před předsednický stůl.

Musel pokleknout na pravé koleno a myslivecký hospodář provedl tesákem pasování. Předseda sdružení mu pak předal pamětní pasovací list. Byl dojat, a protože on jediný ve sdružení troubil, vzal lesnici a zatroubil myslivecké halali. Když usedli za stoly, opět promluvil předseda: "Nu, a než se ohřeje guláš, vyprávěj nám Libore jak jsi střelil svého prvního srnce v životě. Ale podle pravdy, ne aby sis vymýšlel!" Libor se zarděl, vždyť to stejně již všichni vědí jak se vyznamenal, tak proč ho trápí?

Po chvilce přemýšlení začal: Víte o tom, že jsem měl povolenku lovit srnce první věkové třídy. Věnoval jsem hodně času, než jsem odstřelového srnce obeznal.

Byl to špičák, jeden parůžek dlouhý asi tři a druhý pět centimetrů. Několikrát jsem ho viděl v jeteli, jak je posed na ořechu. Vždycky byl ale hodně daleko, nebo mne navětřil a utekl, než jsem stačil vystřelit. Jednou, bylo to začátkem června, pozdě odpoledne a těsně po silné bouřce, mi volá náš myslivecký hospodář: "Libore, skoč do auta a rychle sem přijeď. Jsem na ořechu. Jak přestala bouřka, pase se v jeteli na dostřel".

 Rychle jsem se převlékl, popadl dalekohled, kulovnici, pět patron a již jsem uháněl autem k zmíněnému posedu na ořechu. Těsně před odbočkou na louku jsem potkal Zdeňka, který mě chtěl zastavit, abych k ořechu nejezdil, protože tam sedí hospodář. Odbyl jsem ho jen mávnutím rukou a popojel ještě sto metrů, až k autu mysliveckého hospodáře. Vyskočil jsem, opatrně přivřel dveře a maximálně rychle, ale také tiše, jsem stoupal ke hřebenu kopce, kde stál starý ořech. 

Pole s jetelem bylo na samém vrcholu a ze země bylo vidět jen kousek před sebe. Konečně jsem nahoře. "Vydejchej se, klid. Pase se v klidu," uklidňoval mě myslivecký hospodář. A opravdu, srnec okusoval mladé jetelové hlavičky a vybíral si ty nejchutnější trávy. Po bouřce a silném dešti chytal teplé paprsky zapadajícího slunce. Uklidnit se. Ono se to řekne. Jak má být člověk klidný, když je to první srnec.

Libor po chvilce čekání, až bude srnec pěkně na široko, uchopil svoji novou kulovnici a namířil. Na svoji zbraň byl pyšný. Byla nová, s novým puškohledem, speciálně upravená pro leváka. 

Vzdálenost byla asi osmdesát metrů, slunce ještě svítilo, takže cíl viděl jasně v zorném poli. Hrot záměrného kříže se jen těžko dařilo udržet na komoře. "Bác!" Okolní svahy několikrát opakovaly ozvěnu výstřelu.
  "Člověče - ani se nehnul. Střílej!" šeptal kolega. Druhý výstřel zazněl nad údolím. "Padnul - vlastně nepadnul. Pase se klidně dál. Dělej, střílej!". Začaly pracovat nervy. Poměrně hlasitě přebil a následoval třetí výstřel. Po něm čtvrtý a nakonec pátý. 

Hospodář sledoval bedlivě srnce dalekohledem, aby zaregistroval byť sebemenší značení po výstřelu, ale pořád nic. Tolik chtěl, aby Libor svého prvního srnce ulovil za jeho doprovodu. Záleželo mu na něm. Chtěl by z něho vychovat dobrého myslivce.
Nespouštějíc dalekohled od očí, dále Libora povzbuzoval: "Dělej, střílej, teď je dobře natočený." Libor ale bezradně koukal na srnce. "Víte, už mi došly patrony. Já jsem jich vzal jenom pět." Po chvilce překvapení bylo rozhodnuto. "Vezmi si moji kulovnici. Zkus to ještě. Takhle ti hned tak stát nebude." Libor uchopil sousedovu kulovnici, pevně ji stiskl a hrot kříže ustálil na chvilku přesně na komoře.
Třeskl šestý výstřel a srnec se, jako podťatý, skácel do jetele. "Leží!" vítězoslavně hlásil myslivecký hospodář. "Ten si ustlal," zaznělo jeho oblíbené rčení po dobrém zásahu. Zmatený lovec nemohl uvěřit, že se opravdu konečně trefil. 

Cigareta mu vypadla z třesoucích se prstů. Po chvilce napjatého čekání slezli oba muži z vysokého posedu a s připravenou zbraní pomalu postupovali jetelem k místu, kde ležel srnec. Byl zhaslý. Libor pečlivě prohlížel tělo ulovené zvěře, žádnou stopu po střele však nemohl najít. "On snad zhasl od leknutí," divil se.

Hospodář znalecky pohlédl na srnce a již ukazoval překvapenému lovci vstřel i výstřel. Zasáhl první krční obratel - atlas - a moc nechybělo a o parůžky mohl přijít. "Dobrá rána," uznale pokyvoval myslivecký hospodář. Libor se trochu zmateně a koktavě přiznal: "Víte, já jsem mířil na komoru." To už kolega sháněl větévky na poslední hryz a úlomek úspěšnému lovci. Gratulaci a první minuty nad uloveným srncem vnímal Libor celým srdcem i duší. Slzy měl na krajíčku. Byl neskonale rád, že není v těchto chvílích sám. Než stačili srnce vyvrhnout, přispěchal k nim další myslivec z jejich sdružení, Zdeněk. Nebyl sám. Před ním běžela na vodítku Aida, mladá fenka bavorského barváře. Měla za sebou již několik úspěšných dohledávek. Zdeněk, když slyšel kanonádu, byl přesvědčen, že je srnec postřelen a bude potřeba pes na dohledání, proto již dlouhou dobu hlídkoval poblíž aut a čekal až uvidí lovce.

Radost byla ve tvářích všech přítomných. Za hlasitého hovoru donesli srnce k autům a odjeli k Liborovi do hospůdky oslavit jejich úspěšný lov. 

Ještě dlouho do noci se z mysliveckého salonku ozývalo troubení halali a myslivecký popěvek: "Lovu zdar, lesu zdar, lovu lesu lovu zdar..." Mladý myslivec dovyprávěl svůj příběh. Tázavě se podíval na Mirečka: "Míchal jsi s gulášem? Úplně jsem na něj zapomněl!" "Neboj, bude za chvilku, já ho hlídám!" usmíval se Mirek. Uvolněnou atmosféru hlasitě přehlušil Josef. Patřil mezi ty, co již něco pamatují, a proto všichni zmlkli a čekali, co z pana Josefa vyleze. "Šest ran na jednoho srnce je dost, ale nebožtíkovi Toníkovi se stal příběh, že jich jeho host potřeboval sedm," naladil Josef přítomné k historce, na kterou si při Liborově vyprávění vzpomněl.

Příběh se udál asi před třiceti lety. Antonín byl předsedou sousedního mysliveckého sdružení. Les navštěvoval každý den. Znal spády zvěře, nory, kde hnízdí jestřábi nebo straky. Jednou doprovázel na srnce nového fořta, který nastoupil na polesí. Byl, jak se říká, žhavý na ránu, a vždy se on, profesionální lesák, nadřazoval nad myslivce civilisty. Pozvání na lov srnce ale rád přijal. 

Byl začátek června, když ve smluvený den uháněl na motorce k Antonínovi. Nemuseli chvátat, měl obeznaného srnce kousek za vsí. Vypili šálek kávy a pomalu kráčeli návsí směrem do polí. Ušli v tichosti asi sto kroků úvozovou cestou. Toník gestikulací znázorňuje hostovi, že teď vylezou na mez ke staré švestce. Tam se uvelebili v trávě a pozorovali lán obilí před sebou. Neseděli ještě hodinku, když Toník zaregistroval kus srnčího asi sto metrů od jejich stanoviště.

Po chvilce pozorování dalekohledem šeptal: "Je to on. Nepravidelný šesterák. Už jde zpátky." 
Host poklekl na levé koleno, opřel se o švestku a dlouze mířil.

Toníkovi v ten moment prolétlo hlavou - když se hodně dlouho míří, tak to vždycky špatně skončí - a tím jako by nadcházející události zakřikl. Srnec měl zrovna sehnutou hlavu v pšenici, když třeskl výstřel. Nejenže se ani nepohnul, ale dokonce nezvedl ani hlavu. S odstupem několika vteřin se ozval druhý výstřel. Po něm třetí. Střelec vztekle přebíjel. Srnec, jako by se nic nedělo, popošel několik kroků a bral dále paši. Rozčilený host se postavil za kmen, založil kulovnici k líci a "bác". Zas nic. Když vsouval do nábojové komory pátou patronu tlumeně klel.

Ani pátý výstřel nezpůsobil, aby srnec alespoň uprchl do lesa. "Tak, a nemám patrony!" bědoval fořt a sedl si vedle svého průvodce. Ten se uculoval: "Nic se neděje, ještě je dost času, skočte na motorku, dojeďte si pro patrony a já tady srnce zatím pohlídám." Zmatený host se na něj překvapeně podíval, nicméně sklouzl z meze a mazal pro motorku. Za chvilku ho smějící se Toník slyšel, jak ujíždí na polesí pro munici. Než se vrátil, srnec se přemístil o dvacet metrů blíže. 

Po šestém výstřelu šesterák neočekávaně zvedl hlavu a hleděl upřeně do míst, odkud se již delší dobu ozývalo hromobití. "Rychle, jinak odskočí," sykl na hosta Toník. Ten krátce zamířil a rychle vystřelil. Srnec vyrazil tryskem směrem k mezi. Těsně před ní však zmizel v obilí. "Konečně," povzdechl si doprovod. Mladého fořta přepadla najednou taková třesavka, že nemohl udržet kulovnici v rukou. Sedl si na mez a zrychleně dýchal.
Trošku se štípavým humorem promluvil Toník nahlas: "Ještě, že jste ho střelil. Ten srnec musel být hluchý. Ten by stejně dlouho nevydržel." Teprve teď si host uvědomil, že tahle historka bude určitě dlouho kolovat mezi mysliveckou veřejností v širokém okolí. Přijal blahopřání a úlomek, ale zbytek dne byl zaražený, nechtělo se mu mluvit a neočekávaně spěchal domů.
Poděkoval, i štamprličku na úspěšný lov odmítl, zabalil do ruksáčku trofej a rozloučil se. Když nasedal na motorku, vypadla mu z kapsy kalhot krabička. Toník ji zvedl. Než mu ji podal, tak si ji prohlédl. Měla označení blanických strojíren a bylo v ní ještě 18 nábojů. Toník se neudržel a uštěpačně prohodil: "Vidíte, ani jich tolik nebylo potřeba, ještě Vám jich hodně zbylo!"

 "Pánové, podává se guláš!" přerušil veselý smích Mireček. Najednou všichni ztichli, protože i myslivec má rád dobré živobytí. Letošní guláš se Liborovi mimořádně povedl. Schůze skončila. Domů se nikomu nechtělo, a tak jak to bývá, když se sejdou přátelé zeleného cechu, hovořilo se a slavilo se do pozdních nočních hodin.

#Srnec, Příběhy, Napište svůj příběh, Kulovnice, Metelescu blescu, Myslivecké pověsti, fotografie, Humor a vtipy, Příroda a myslivost

KAPITÁLNÍ DANĚK. To ráno jsem vyrazil ještě za tmy. Bylo velmi teplo, po typických ranních jinovatkách ani památka. Jen spadané listí svědčilo o pokročilém podzimu.

O tři dny později daňci začali rochat....

Neklid u dančí zvěře zvolna narůstal...

Přišel první říjnový den a já opět brzy odpoledne seděl na posedu ve stěně borového lesa sousedícího s asi osm let starou pasekou.

Slunce se zvolna ztrácelo nad hřebenem a já jsem se s přivřenýma očima snažil celým tělem zachytit teplo jeho pro dnešek posledních paprsků. V takových okamžicích si člověk utřídí v hlavě všechny informace a prožitky, které přináší rodinný život i každodenní pracovní shon. Z klidného rozjímání mě vytrhly údery paroží a prudké pohyby mladého doubku. Ve vzdálenosti asi sto dvaceti metrů útočil daněk zběsile na bezbranného soupeře a připravoval se tak na blížící se souboje se svými druhy, s nimiž se v létě v klidu pastvil ve společné tlupě a z nichž se teď stali nesmiřitelní nepřátelé v boji o říjiště. Po několika minutách tento nerovný souboj skončil a daněk se zvolna vydal směrem k mému stanovišti. Chvílemi tak odkryl svou chloubu - nápadně světlé paroží dobré rozlohy ale přece jen slabších lopat s mimořádně vyvinutým palcem na pravé lodyze. Velmi dobrá trofej ale - říje ještě nezačala, nač spěchat, věřím že se setkám se silnějším. 

O tři dny později daňci začali rochat, počasí bylo téměř ideální, říje velmi hlasitá. Všechny předpoklady úspěchu. Ale život už je takový - když to člověk nejméně čeká, přijde něco, co změní jeho plány. Onemocnění mého několika měsíčního syna a jeho pobyt v nemocnici pro mě znamenaly, že jsem deset dní nemohl do lesa.
Mezitím říje vrcholila, kamarád Jiří ulovil stříbrného daňka a i celý plán lovu daňků byl pro letošek splněn.
Nikdy bych nevěřil, jak rychle uběhne jeden rok lidského života. Znovu je tu konec léta, nástup podzimu a ve mně zase ten neklid a touha být den co den, za horka, zimy, deště, větru v honitbě. Přišel říjen, ale daňci ne a ne rochat. Přesto jsem je na svých toulkách lesem potkával, ale zase ne a ne narazit na toho "pravého". Jen četné říjné dolíky a zmrzačené mladé stromky svědčily o tom, že tady jsou. Až koncem první třetiny měsíce daňčí lásky jsem poprvé letos zaslechl zvuk, který literatura popisuje jako méně melodický než troubení jelena, ale mně tak libě znějící. Bylo to ale ráno, ještě za tmy. Jak pozdě a rozpačitě letošní říje začala, tak i pokračovala. Hlavní příčinou bylo snad velmi teplé a větrné počasí.

To ráno jsem vyrazil ještě za tmy. Znovu bylo velmi teplo, po typických ranních jinovatkách ani památka. Jen spadané listí svědčilo o pokročilém podzimu.

Po rozednění jsem zvolna šoulal dubovým stojákem na hraniční cestu Vrchovou, která rozděluje pás listnatého lesa s převahou dubu a občasným podrostem náletových dřevin, který je spolu s orientací celého svahu na jih hlavní příčinou toho, že si jej daňčí tak oblíbilo. Asi dvě stě metrů za hranicí, v sousední honitbě, zarochal daněk, ale znovu jen velmi krátce. Usadil jsem se do kořenových náběhů mohutného dubu a poseděl ještě několik desítek minut. Daňci se neozývali, ale kdo se ozval byl můj žaludek. Rozmýšlel jsem co dál. Mohl jsem pokračovat celé dopoledne v šoulačce nebo se vrátit domů, najíst se a vyrazit do vzdálenější části revíru. Protože domů jsem to měl asi jen půl kilometru, vyhrála druhá varianta. Doma jsem posnídal a vybaven plnou kapsou jablek jsem se vydal znovu do revíru odhodlán zůstat v lese do setmění.
Už bych nespočítal, po kolikáté jsem stoupal na hřeben a šoulal směrem k Vrchům, po kolikáté jsem tady propotil košili. Míjel jsem důvěrně známá místa, s nimiž jsem se tak sžil a vždy se do nich rád vracím.

U ojedinělé skupinky stařičkých buků jsem jako obvykle po namáhavém výstupu odpočíval. Už po několikáté jsem četl v proskleném rámečku na kmeni největšího buku citlivě umístěnou pověst o hajném, kterého se zde před mnoha lety báli údajně všichni pytláci a jehož přezdívka vystihující obrovitou postavu dala jméno odvrácené straně lesa, která patří do sousední honitby. V myšlenkách jsem se přenesl v čase zpět a zkoušel si představit, jak zde žili naši předkové, co je trápilo a co jim přinášelo radost. Na chvíli jsem uvěřil, že okolní buky - ti němí svědkové s krásně hladkou světle šedou kůrou ke mně promluví, ale jako vždy si jen něco šeptali s větrem v korunách. Škoda, jak poučné by bylo jejich vyprávění! Zatroubení vlaku kdesi v dálce mě vrátilo do reality. Pokračoval jsem v cestě. Dnes už to ani nebyla šoulačka. Spíše jsem bezmyšlenkovitě, trochu otupěle a přiznám se, že nepozorně, kráčel lesní cestou, rozhodnutý usednout na posed na Lysé Hoře a čekat tam na rochání daňků. Když jsem odbočil z lesní cesty, přešel asi hektarovou paseku a vstoupil do mladé kmenoviny, ozval se intenzivním rocháním daněk. Opatrně jsem postupoval za jeho hlasem a asi po čtyřiceti metrech zůstal u stromu, protože jeho hlas zněl velmi blízko. Za několik okamžiků jsem zaregistroval pohyb v hustém podrostu, který je pro tuto část lesa tak typický. 

Pohled dalekohledem přinesl vysvětlení. Kapitální říjný daněk s krásně krajkovanými širokými lopatami střídavě rochal a parožím likvidoval náletové dřeviny keřového patra. Postřehl jsem i několik kusů holé. Vzdálenost nebyla větší než sto metrů, ale pro hustý podrost se zodpovědně střílet nedalo. Daněk se začal zvolna vzdalovat. Mám jít za ním?

 Ne! Trpělivě čekat na místě se mi vždy vyplatilo. Vítr je dobrý, cítím ho vát do obličeje, není kam spěchat. Vteřiny ubíhaly a přes teplé počasí mne začal prostupovat chlad. Uvědomil jsem si, že sedím na zemi jen v rozepnuté košili, svetr a loveckou vestu jsem odložil na zem. Opatrně jsem se oblékl. A v té chvíli - neumím a ani nechci si to vysvětlit jinak - můj děda hrající určitě své oblíbené taroky se sv. Hubertem se už nemohl déle dívat na mé snažení a přimluvil se za mne. Daněk se nečekaně oddělil od tlupy a vydal se směrem ke mně.
Dlouho jsem u něj stál s obnaženou hlavou a proč to nepřiznat - v očích jsem měl slzy. Nemohl jsem se nabažit pohledu na jeho mohutné paroží s širokými, krásně krajkovanými lopatami. Prosil jsem přírodu o odpuštění, vždyť jsem z jejího lůna vyrval tak krásného tvora na vrcholu jeho sil.

Za klobouk jsem zasunul úlomek, chvějící se rukou vložil daňkovi do svíráku poslední hryz a ještě jednou děkoval Dianě a sv. Hubertovi za nezapomenutelný zážitek. Vydržel bych tam stát hodiny, ale teplé počasí mě nutilo jednat, provést vývrh a zajistit odvoz daňka. Je symbolické, že jsem pro něj jel s Jiřím, který si neváhal na zbytek dne vzít dovolenou. Inu, dobrý přítel je jedna z nejcennějších věcí, kterou člověk může v životě mít.
Co říci závěrem? Trofej se svou bodovou hodnotou zařadila mezi "stříbrné", ale bylo to pro mě vůbec důležité? Jistě mě to těší a svědčí to o kvalitě chovu v naší honitbě, ale největší a trvalou hodnotou je pro mne vrcholný lovecký zážitek, kterým lov říjného daňka ve volnosti nesporně je.

#Příroda a myslivost, Myslivecké menu, Zvěř, Zážitek, Motivace, Les, Jeleni, Daněk

Hubert a Diana patroni myslivosti. SELHAČ. Vyšel nádherný lopatáč a hajný kývnul hlavou, abych vystřelil. Měl jsem již daňkovu komoru v kříži a tak jsem stiskl kohoutek....

Daňci ve vysoké trávě u lesa

Být myslivcem znamená všímat si dění v přírodě

Lov zvěře je proto proces celé řady faktorů, které spadají do kompetence svatého Huberta a bohyně Diany, patronů myslivosti.

Každý myslivec se dříve nebo později setká s jejich vlivem. Nebo jsou to jen souhry náhod? Posuďte a rozhodněte.  
Přivítaly mě rozlehlé, sněhovým popraškem pocukrované, borovicové lesy třeboňské pánve. Před lesovnou v Jemčině stál již můj původce, který mě měl doprovázet při lovu daňka. Řekl, že s lovem budeme nejdéle za hodinu hotovi, takže žádný spěch.
Namítl jsem, že to nezáleží jaksi přímo na něm, ale na Hubertovi nebo Dianě. Když rozhodnou, že lov bude neúspěšný, tak se proti tomu nedá nic dělat. Hajný k tomu zaujal posměšné povýšené stanovisko a tvrdil, že o daňcích ví všechno a že nemusím mít obavy.    

Lov začal

Prvního daňka jsme měli na velkou vzdálenost a než jsme se k němu dostali, tak se nám někam ztratil. Druhého nám zradil vítr, který vanul od nás přímo k němu, třetí odběhl s celou tlupou, když nás spatřila daněla. Hajný byl sice trochu zaskočen, protože už bylo po poledni, ale prý půjdeme na místo, kde včera káceli dřevorubci borovice a daňci milují kůru z mladých větví, kterých bude všude plno. Daňci tam opravdu byli, ale zaslechli náš příchod a poodběhli do houštiny před námi. Zůstali jsme stát opřeni o strom a vyčkávali návratu daňků. Zapraskala větvička a to byl povel k přípravě k výstřelu. Vyšel nádherný lopatáč a hajný nepatrně kývnul hlavou, abych vystřelil. Měl jsem již daňkovu komoru v kříži a tak jsem stiskl kohoutek.

SELHAČ

 Ozval se pronikavě ostrý kovový zvuk bez výstřelu, daněk bleskově zmizel a to byl konec lovu. Vyjmul jsem z kulovnice selhaný nevystřelený náboj a podal jej hajnému, aby si ho schoval na památku pravdivosti mých slov o Hubertovi a Dianě. Bylo to poprvé (a dosud se neopakovalo) co mi selhal kulový náboj.  

 Tuto příhodu jsem později vyprávěl před zahájením naháňky na černou zvěř na opačném konci republiky. Jeden z myslivců měl mnoho ironických poznámek o myslivecké latině, ostatní se sice tvářili neutrálně, ale mysleli si své. Hospodář nás rozestavil okolo leče a já měl přiděleno místo u cesty ve vysokém lese přímo proti hustému smrkovému mlází, kde byla malá rokle, ve které tekl potok.

Ode mě vlevo nahoru za ohybem lesní cesty měl svůj "štond" můj posměváček.

Zanedlouho hlásili honci kňoura, který šel přímo na nás, blíže k mému sousedovi. V tom jsem ho uviděl, jak vyšel z hustého porostu a pomalu mizel v rokli. Očekával jsem výstřel, ale nic se neozvalo. Kňour vyběhl z rokle do vysokého lesa a tak jsem neváhal a kňoura jsem skolil. Když jsme se všichni kolem něj sešli, následovala po obvyklých tradičních gratulacích k úspěšnému lovu moje první otázka na onoho souseda proč nevystřelil, když měl daleko větší šanci než já. Neochotně zamručel, že mu nevyšla rána a ukázal nám tu patronu.

 Samozřejmě, že sklidil náležitý posměch a byl vybídnut, aby ji zkusil znovu vystřelit. Zmáčknul tedy do vzduchu a rána kupodivu vyšla.

#Srnec ve skoku. Štěstí chodí po polích a lesích a jen čeká, až zelený mužík se zvedne z gauče. A taky to musí být v hlavě a nohách!

Srnec ve skoku  (by pavel kysela)

Nebylo to dnes, bylo to včera a v pátek, co u nás konečně spadlo pár kapek. Nedbaje varování vydal jsem se na lov

protože na tuto sobotu je nutno navařit guláš na dožínky, aby se alespoň trochu naplnila spolková kasa.

Takže v pátek, kdy nás konečně po šesti týdnech potkalo to štěstí a spadlo pár kapek jsem si při odpolední kávičce vychutnával osvěžení vzduchu, přidal se ke mně i můj soused srnec, který vyšel z olšiny u potoka pod jabloň zchroupnout pár jablek. Jak pozoruji , že mu chutná, přijde mi na mysl čtvrteční schůze spolku a žalostné konstatování o plnění odstřelu srnců a nutnosti ulovit alespoň čtyři srnce . Tak si říkám co se dá dělat, ono by to možná i šlo a tak dopíjím kávu, balím věci a jedem s parťákem do revíru.

Jsem rozhodnutý zajet tentokrát až do revíru k poslednímu domku na samotě, kde bydlí moje stará známá babka a tak ji beru pár kytek do kapličky, kterou má poblíže domku.
Cestou do revíru, který je pouhé tři kilometry od místa kde bydlím zjišťuji, že zde se již déšť nedostal. Nu což, když již jsem vyjel, tak zkusím štěstí. Zaparkuji auto na zahradě před domem, ale nikdo zde není doma, tak dám kytky do kapličky a vyrážím chodníkem přes zahradu do revíru. Šoulám pomalu chodníkem kolem potoka, kdy jinde by teď mohla zvěř být. Všude však pusto a prázdno, až dojdu k svážnici a proto že je sucho a všady listí jak v listopadu, rozhoduji se pomalu šoulat po svážnici, po které před několika dny přibližovali , takže se zde dá docela potichu jít. Svážnice končí v místech, kde je po mýtné těžbě několik let zalesněno a je tam také hluboké koryto, kde protéká pramínek vody. Jak tak šoulám, pojednou se svahu nad svážnici seskočí srnka , zastaví uprostřed a bedlivě mě pozoruje. Stojím, ani se nehnu, pes leží nějakých deset metrů za mnou. 

Mám dobrý vítr a tak čekám , kdo ji bude následovat. Srnka pak po chvíli v klidu seskakuje pod svážnici a já pomalu pokračuji. Když přicházím do míst, kde stála srnka, zpozoruji za vývratem pod svážnici srnčí kus. Mám za to, že to je srnka, která tam před chvíli seskočila, ale když kus zvedne hlavu vidím, že to je srnec a na první pohled lovný. Zůstávám stát a hledám prostor mezi kořeny, kde by mohl vystřelit. Srnec stále stojí tak dvacet kroků pode mnou a upřeně sleduje něco v roklině .

 Stojí na její hraně a já již vidím, že i když jej sebelépe zasáhnu, skončí dole na dně rokle a já se pak budu lopotit, aby jej vytáhl zpět nahoru. Nu což, není to jelen a jsem rozhodnutý lovit. Srnec však stále stojí šikmo ode mě a dívá se stále upřeně do rokle. 

Vzhledem k tomu, že nemám moc jiných šancí, rozhoduji se střílet na krk, je to přeci jen pár metrů a tak ještě jednou kontroluji prostor mezi kořeny vývratu, zda tam kulí nestojí v cestě něco co by ji mohlo vychýlit. Pak opřen o hůl usazuji špičku puškohledu na střed krku pod hlavou a mačkám spoušť. Srnec padne na místě a já pociťuji úlevu, že přeci jen pro něj do té rokle nepolezu. Má radost však jen krátké trvání, protože po chvíli srnec odkáže zadními běhy a již se sune do rokle. Nečekám a jdu na nástřel, aby viděl do rokle, protože zásah na krk může být někdy nevyzpytatelný. Když přijdu na okraj, vidím srnce na dně rokle zapasovaného pod vývrat. No nic, říkám si, chvíli počkám, a pak pro něj zajdu. Pak mně napadá, že by mohl potrénovat hlášení u kusu a tak přivolávám Rona a nasazuji jej na nástřel. Po ověření se vydává po stopě do rokliny a já jej shora mohu pozorovat. Přichází ke kusu obchází jej a začíná hlásit. Já jej se shora pobízím a po chvíli hlášení vidím jak se srnec dere pod vývratem směrem dolů po korytě potoka. Ron však neváhá, oběhne vývrat a již vidím jak jej drží za hrdlo. 

Odkládám pušku a dalekohled a hrnu se do rokle, vidím, že to bude chtít asi záraz a tak vytahuji nůž, pak chytám srnce za parůžek a odvolávám Rona a ukončuji srncovou životní pouť. Opřu se o svah rokle a přemítám, jak by to dopadlo, kdyby šel pro srnce sám a navíc pušku nechal nahoře. No přeci je to dobré, když má člověk nějaké to jištění v podobě věrného kamaráda. Není čas na nějaké velké rozjímání, rychle předat poslední hryz a za klobouk zasunout úlomek, protože se to začíná kolem rojit „zelenými včelkami“. Rychle vyvrhnout , svázat do kozelce a vyšplhat z rokle. Ještě , že to k autu nemám daleko. I přes zajímavý průběh vcelku rychlý lov, vyjížděl jsem o půl čtvrté a před pátou jsem doma i s úlovkem. Opět však poučení, jak zrádná může být rána na krk, kterou jsem já osobně použil za svou kariéru podruhé. Nepatří mezi mé oblíbené.

V sobotu jsem po přenocování kusu ve studeném sklepě kus rozrušil a odvezl do mrazničky, protože v tom horku není šance zvěřinu, byť na krátkou dobu uchovat. Včera navečer, kdy se již Ron opět začal připomínat, že by bylo záhodno vyrazit do terénu jsem si u hospodáře ověřil, jak se daří s lovem a protože nikdo jiný prozatím nic neulovil, vyrazili jsme do revíru na druhou stranu. Vede tam do údolí s několika domky cesta lesem podél potoka, také dobré místo na šoulání v tuto dobu.

 Rona jsem nechal proběhnou po strništi pod lesem a pak jdeme šoulákem po cesta podél potoka. Dopoledne trochu více zapršelo, cesta je mokrá i pod stromy, vzduch je příjemně vlhký a chladný. Cestou nic nepotkáváme a tak vycházíme do údolí k prvnímu domku, ve kterém jsou ve svahu nad domkem ovocné stromy pod lesem.  

Míjím domek, vidím že paní majitelka je doma, má otevřené okna. Když tak pomalu popocházím zpozoruji na protisvahu nějaký pohyb a za chvíli vidím, že je to srnčí kus, který vyšel z lesa na svah s ovocnými stromy. Neváhám a přistupuji k nejbližší švestce. Poté beru dalekohled a snažím se rozpoznat o jaký kus jde. Není pořádně vidět pro vysokou trávu a větve, ale zda se mi, že jsem zahlédl nějaké bílé špice. Místo mám dobré a tak čekám kdy se mi kus lepši ukáže. Po chvíli popochází a to již vidím, že to je srnec, bíle špice po slecha, na první pohled žádný mladík. Je rozhodnuto, je třeba lovit, připravuji pušku, opírám i o větévku švestky a čekám. Srnec se stále pohybuje pomalu dopředu, mám ho „na blat“ vzdálenost 60-70 metru přes údolí v protisvahu. 

Stále je problém pro větévky a vysokou trávu čistá rána na komoru. Pod jabloní srnec sebere jablko a pomalu je hryže. Stojí však tak, že je kryt větévkami na komoře, volná zůstává část zadní komory a tak umisťuji hrot puškohledu pod páteř co nejblíže k plecku kolik větvičky dovolí a mačkám spoušť. Srnec se láme v ohni a poté se kutálí se svahu, kde zůstává nehybně ležet několik kroků za domkem. Pomalu se vracím zpět na příjezdovou cestu k domku a to jíž vychází paní majitelka a první její slova jsou“ doufám, že jste mi nestřelil toho velkého srnce, toho by bylo škoda“! Ujišťuji ji, že to opravdu není velký srnec a jdeme se za domek podívat, co jsem ulovil. Když zjistí, že to opravdu není ten její velký srnec spokojeně říká“ tak toho není škoda“. Marné, bydli zde sama a zvěř jsou jediní společníci. Tak rychle poslední hryz a úlomek, rychle pro auto a srnce odvést, ještě štěstí, že jde zajet až do dvorku. Vývrh na místě nešlo udělat, udělal jsem ho až při odvozu dále v lese od domku. Takže opět taková rychlovka, nevím čím jsem si zasloužil přízeň Bohů.
Protože stále ještě není mimo mnou ulovených srnců nic více a čas neúprosně běží, vyrážím pokoušet štěstěnu do třetice, jak se říká – všeho dobrého či zlého. 

Zdroj: lovecke-forum.cz

#Kulovnice, Srnec, Příroda a myslivost, Napište svůj příběh, Příběhy, 

Jak netrefit jelena z posedu. Jelen zůstane naživu a je označen jako šťastný jelen (lucky deer)

Měření sil jelenů 14-teráka a 8-meráka
klikněte pro zvětšení... 

Doplnění k  článku ,

videa jsou na těchto stránkách lépe zpracovatelná a velká. Zároveň zde mohu připomenout, jak se loví také z posedu vysoká (to je jelen) a hosté se obtížně trefují už i do tak obrovského cíle a za světla. O některých lovcích (ne skutečných myslivcích a slušných lidech to vypovídá samo o sobě)

Také sledujte  Lucky Deer  (šťastný jelen)
Více článků o přírodě, myslivosti, ale i nové

příběhy z cesty po Íránu 

Shlédněte video Lucky Deer (Šťastný jelen) ve dne -  na cestě se pokouší lovec - umělec, trefit jelena z kulovnice a opakovaně mine. Tak jelen ten den zůstane naživu a je označen jako šťastný jelen (lucky deer)
Jelenů je tam spousty a nevadí jim ani hlasitá pojistka lovce - cvak.

Pokud máte rádi přírodu a myslivost a chcete vidět více příběhů a fotografií
přejděte  s e m.

Vlaštovky ohlásí jak dlouho budou pěkné a jasné dny

ŘÍJEN

Když Měsíc v pěkném a jasném čase se obnovuje, tedy jest k doufání pěkné vinobraní.
Čistý nový Měsíc v říjnu slibuje pěknou vinnou žeň.
Září víno vaří, a co nedovaří, říjen dopeče.
Září víno vaří, říjen mačká hrozen.
Září víno vaří, říjen víno pijem.
Teplé září - říjen se mračí.
Po teplém září zle se říjen tváří.
Touží-li září po rose, bude v říjnu bláta po ose.
Čím déle u nás vlaštovky v říjnu prodlévají,
tím déle pěkné a jasné dny potrvají.
Divoké husy na odletu - konec i babímu létu.
Když čečetek nevídati, hotov se na tuhou zimu.
Když křížový pavouk se v říjnu ukrývá a nevylézá, není daleko do sněhu.
Teplý říjen - studený listopad.
Teplý říjen - studený únor.
Je-li říjen velmi zelený, bude zato leden hodně studený.
Bouřka v říjnu třebas malá, sotva na to zima stálá.
Říjen když blýská, zima plíská.
Kolik dní v říjnu uplyne do prvého deště, po tolik týdnů bude i v zimě pršeti.
V říjnu mnoho dešťů, v prosinci mnoho větrů.
Mlhy v říjnu - sněhy v zimě.
Co v říjnu zimy přibude, v lednu jí opět ubude.
V říjnu mráz a větry - leden, únor teplý.
Studený říjen - zelený leden.
Mrazy v říjnu - hezky v lednu;
krásný říjen - studený leden.
Říjen hodně větrů, dešťů mívá, někdy přece vesele se dívá.
Říjen-li má dešťů a listopad, mívá prosinec prudké větry rád.
V říjnu mráz a větry – leden, únor teplý.
Vějou-li v říjnu severní větry, nezdaří se obilí.
Jestli sníh napadne tohoto měsíce a kolik dní trvati bude, tak stálá bude také zima.
Sněží-li brzy v říjnu, bude měkká zima.
Má-li říjen mrazů moc a sněhu, mívá leden mírnou zimu v běhu.
Kolikrát tohoto měsíce sněží, tolikráte v budoucí zimě sníh padati má.
Spadne-li v říjnu listí, bude mokrá zima.
Když v říjnu listí dlouho nepadá, tuhá zima se přikrádá.
Čím dříve listí opadne, tím úrodnější příští rok.
Včas-li padá lupení, na rok pěkné osení.
Když dlouho listí nespadne, tuhá zima se přikradne.
Jestli má dub mnoho ovoce, bývá ráda tuhá a dlouhá zima.
Když dub hojně ovoce dává, tak má veliká zima a množství sněhu býti.
V říjnu hodně žaludů a bukvic oznamuje zimy víc.
Když se táhnou ptáci blízko k stavení, bude tuhá zima.
Říjen a březen rovné jsou ve všem.
V říjnu večer ovce je-li nutno nocí domů hnáti, tuhé zimy sněhu jest se báti.
_____________________________________________________________
 1. října
sv. Terezie z Lisieux – Igor
Remigia
Fouká-li vítr na svatého Remigia od východu, bude teplý podzimek.
2. října
sv. Andělé strážní – Olivie/Galina
Panna Maria Orodovnice
Den Panny Marie orodovnice - první mrazíky.
Fouká-li na den Marie Orodovnice od východu, bude tuhá zima.
3. října
sv. Maxmilián – Bohumil
Terezie Ježíškovy
Den svaté Terezičky nebývá bez vlažičky.
4. října
sv. František z Assisi – František
Svatý František zahání lidi do chýšek.
5. října
sv. Palmacius - Eliška
Placida
Na svatého Placida slunce ohně nevydá.
Na svatého Placida zima teplo vystřídá.
8. října
sv. Simeon - Věra
Brigita
O svaté Brigitě ubývá mlha na úsvitě.
Brigita svatá na mlhavá rána je bohatá.
9. října
sv. Dionysius (Diviš), Jan Leonardi – Štěpán
Je-li déšť na svatého, bude mokrá zima.
Kdo se těší, že na Diviše zasel, ať se netěší na úrodu.
15. října
sv. Terezie z Avily – Tereza
Svatá Terezie zasazuje zimní okna.
Po svaté Tereze mráz po střechách leze.
16. října
sv. Hedvika a Markéta Maria Alacoque – Havel
Havel větrem foukává, Voršila (21. 10.) tepla nedává.
Opadá-li listí do polovice října,
svatý Havel na poli zastaví práci a bude mokrá zima.
Jaký den Havel ukazuje, taková se zima objevuje.
Svatý Havel stojí za to, jaké bude příští léto.
Svatý Havel teplý, svatý Marcel bílý.
Sucho-li na svatého Havla, bude budoucí rok suchý.
Havla den když s suchu chodí, ještě teplých dní k nám vodí.
Suchý Havel oznamuje suché léto.
Déšť na Havla, déšť na vánoce.
Nalévá-li Havel, bude horké léto.
Na Havla svatého poslední jablko (= brambor) do pytle svého.
Na svatého Havla kráva obyčejně v chlévě stává.
Ó, svatý Havle, nechej krávy v chlévě!
Po svatém havlu kráva ráda v stáji stává.
Pro Havlovo žito netřeba stavěti stodol.
Svatý Havel do zelí zajel.
17. října
sv. Ignác Antiochijský – Hedvika
Svatá Hedvika do řepy ještě medu nalívá.
Svatá Hedvika medu do řepy zamíchá.
18. října
sv. Lukáš – Lukáš
Do svatého Lukáše, když chceš, ruce volné měj,
po svatém Lukáši za ňadra je dej!
Do svatého Lukáše ruce kde chceš měj, ale po něm je za ňadra schovej!
Na svatého Lukáše hojnost chleba i kaše.
21. října
sv. Hilarion – Brigita
Voršila (Uršula)
Svatá Voršila zimu posílá.
Svatá Voršila jíní nasila.
Svatá Uršula perličky rozsela;
ráno vstala, posbírala, ani jediné nenechala.
Svatá Voršila a Kordula - větry pohnula.
Svatá Voršila a Kordula - patronky větru.
Když na Uršulu vítr duje, tuhou zimu ohlašuje.
Když na Uršulu a Kordulu větry dují,
po celou zimu nás navštěvují.
Jak den svaté Voršily začíná, tak se i zima končívá.
23. října
sv. Jan Kapistrán – Teodor
Na Jana Kapistrána za oráčem běhá vrána.
28. října
sv. Šimon a Juda Tadeáš – Den vzniku ČSR
Na svatého Šimoniše přikluše k nám zima tiše.
Šimona a Judy - zima je všudy.
Šimona a Judy - zima leze z půdy.
Šimona a Judy - tuhnou na poli hrudy.
Šimona a Judy - buď sníh, neb hrudy.
Šimona a Judy – kamenem nerozrazíš hrudy.
Svatý Šimon a Juda počasí o vánocích ovládá.
Na Šimona a Judy leze kočka z půdy.
Na Šimona a Judy leze zima z búdy a nemá-li moci, přijde na Vše svaté (1. 11.) v noci.
Od Šimona a Judy paste, pasáci, všudy!
Šimona a Judy biče schovejte, kyje řezejte, rukavice vyndejte!
Šimona a Judy – kožich sneste z půdy.
Šimona a Judy vyhání hlídače z búdy.
 

Podzim a jeřabiny

Podzim a jeřabiny

ŘÍJEN 
Čím déle v říjnu u nás vlaštovky prodlévají, tím déle pěkné a jasné dny potrvají.
Sněží-li v říjnu, bude měkká zima.
Neopadá-li v říjnu listí ze stromů, bude tuhá zima.
V říjnu mnoho dešťů - v prosinci mnoho větrů.
Je-li říjen hodně zelený, bude leden velmi studený.

1. říjen
Fouká-li na sv. Remigia od východu, bude teplý podzimek.

4. říjen
Svatý František zahání lidi do chýšek.

15. říjen
Po svaté Tereze mráz po střechách leze.

16. říjen
Jaký den svatý Havel ukazuje, taková zima se objevuje.
Na svatého Havla má být všechno ovoce v komoře.
Suchý Havel oznamuje suché léto.

28. říjen
Šimona a Judy - buď sníh nebo hrudy.
Na Šimona, Judy kočka leze z půdy.

Vánoce u seníku Vánoční siesta Tichá noc Svatá noc

Krakonoš a hajnej

Připravuji vánoční siestu s videy a vyprávěním. Tichá noc Svatá noc

Vánoce u seníku s povídáním pro myslivce a milovníky přírody je zpracováno 

zde na stránce Myslivost.

Pro ostatní na domovské stránce je ukázka z nálady Vánoce s hromadou sněhu, zvířátky u krmelce a vánoční písně Tichá noc Svatá noc.
Udělejte něco pro sebe a soustřeďte se na poslech i pozorování zvířátek v hlubokém sněhu v době nouze, kdy je trápí hlad a zima, prostírá jim člověk od nepaměti do dneška. Buďme chvilku na měkko a přemýšlejme co uděláme pro své blízké a nemusíte volat kartářce.

Vánoce s hromadou sněhu zvířátky - Tichá noc Svatá noc. Vánoce u seníku.

Myslivecká zábava a vtipy to je toto téma, vzniklé strojovým překladem o říji královské zvěře Red Deer Rut

Jelen lesní

Red Deer Rut  ( Jelení říje) Fotografie  Jelen lesní

Říjen vidí začátku sezóny se říje u červeného jelena. V říje, je období, kdy je největší a nejsilnější muži (STAG) kolech do skupiny žen (laně) pro páření. Pochopitelně každý druhý samec jelenů chce udělat to samé, ale je tam jen tolik žen jít kolem. 

V zájmu udržení kontroly nad skupinou samic se kolouškovi musí neustále zahnat rivaly. Tento kolouškovi vyhlašuje svou nadřazenost nad jinými samci neustále křičící uveden ozvěna řev, který zní něco jako kříženec řetězovou a říhnutí. Myslím, že pokud museli jsme křičet dny na konci bychom skončili tvorby podobného hluku.
Někdy prokřikováním není dost, a když uchazeči přístup samice musí být naháněn off. Příležitostně bojů mezi muži může vypuknout, a to může vést k vážným neslučitelný tyto nádherné parohy.

Red Deer jsou naše největší zemi savců. Mohou vážit až 190 kg. Ve skutečnosti jsou jedním z posledních dvou původních druhů jelenovitých ve Spojeném království, v jiných je srnec. Můžete dozvědět více o nich v této Key to British suchozemští savci.
Pokud půjdete Sledovat říje jelenů dbejte na bezpečnou vzdálenost. Pokud budete mít psa určitě ji na olovo. Ty určitě nechcete dostat mezi jelenem a jeho ženy. Prípravné účtuje o rozezlených kolouškovi může být špatné pro vaše zdraví. Ty parohy jsou ostré! Je vhodné, aby se říje v Londýně oblast je v Richmond Parku. Jelení slouží k s lidmi kolem sebe, takže je možné se dostat mnohem blíž, než byste se jelen ve vzdálenějších místech.

Pozn.autora: ponechal jsem ten strojový překlad pro myslivce k zasmání, originální stránka je tady.
Attack (útok jelena) na houbaře - video je zde v sekci menu štítky (labels)

Příroda Myslivost Lov Honitba Videa Online Zvířátka v lese Jelen Laň s kolouškem Krmeliště a pozorování přírody. Šmejdi jako myslivci.

Hunting Party Papua New Guinea

Přišlo období přirozených změn krajiny,

 ale v přírodě volná zvěř ještě žije. Je lovecká sezóna (pro někoho trvá po celý rok)
Věčný boj člověka, ochránce a lovce na maso (ne myslivce - lovce) trvá.
Orel žije a dbejme na jeho ochranu v přírodě. 
Stupidní traviči z bývalých JZD a lesních traktoristů, pijáků a hospodských lovců likvidují pod heslem "zahnuté zobáky" vše, co není právě do mrazáku vhodné.

Pište o svých problémech, lovci se hádají pravidelně na  schůzích. Mezi sebou se i poperou. Ta závist žije v tupých palicích. 

Myslivec Šmejd většinou vyhraje spor. Potřebují se na honu. Co slyším, je to všude na venkově stejné.

Dokud s mlčením ostatních ty jejich mrazáky nejsou plné. Slušní myslivci ustoupí a podvolí se výhrůžkám. Co jim taky  zbývá. Zlí darebové jsou zákeřní a agresivní a shlukují se do rodinných klanů.

Maso patří přece domů nebo ne?

Chodíte na  ... on-line krmeliště černé zvěře   
a ptáků pravidelně z těchto stránek?

Cestu najdete po kliknutí do odkazů v minulých článcích (viděl jsem kromě černé (divočák) i srnčí, psíka mývalovitého a co vy.....na krmelišti pro ptáky by se měl ukázat orel mořský, jen trpělivost.

Pozn.
ty prasata jsou už vykrmená "jako prase"a jak jim chutná. Selata s bachyní uvidíme už brzy!!

Kamery na krmelišti a osvětlení se ovšem zapínají až napadne sníh a zvěř je v nouzi.

Lovecké zbraně. Dvoják je dvoják. Heym Jumbo kulový Dvoják. Ráže 600 Nitro Express 460 Weatherby Magnum. Lion attack hunting Safari Africa

Heym Jumbo Kulový Dvoják

Původní náboj dosahoval s 58,3 g těžkou střelou úsťové rychlosti 595 m/s, zatímco slabší verze přibližně 564 m/s. S energií střely na ústí 10323 J představovala silnější varianta na více než padesát let nejsilnější komerčně vyráběný náboj. 

Z tohoto piedestalu náboj 600 Nitro Express ustoupil až v roce 1958, kdy se objevila ráže 460 Weatherby Magnum.

Ráže 600 Nitro Express byla chápána jako jistota k zastavení slona, zvláště pak poraněného prvním, ne zcela podařeným výstřelem.
Dvojáky v této ráži používali profesionální lovci, přičemž jejich zákazníci, lovečtí turisté, bývali ozbrojeni opakovačkami v rážích 404 Jeffery, 416 Rigby nebo dvojáky kalibrů 470 Nitro Express či 500/465 Nitro Express.
Heym oživil proslulou tropickou ráži u svých opakovaček, jeho moderní dvojáky učinily další průlom, když se firma stala jedním z prvních výrobců, kteří začali dvojáky vyrábět sériově a tím výrazně snížili náklady i jejich konečnou cenu. U Heymů to začalo v roce 1981 výrobou modelové řady 88 v malých sériích.
Heym 88 se nejprve vyráběl v ráži 375 Holland & Holland Magnum.

Byl nabízen s modifikovaným bicím mechanismem Anson Deeley nebo s postranními zámky. V roce 1985 podnik přišel s modelem 88 Safari, který se vyrábí dosud až do ráže 500 Nitro Express. Zbraň je opatřena lůžkovým závěrem systému Purdey, tedy dvojitým hákem s prodlouženým podélným uzamykacím klínem. Třetím uzamykacím prvkem je prodloužení lišty mezi hlavněmi, které zapadá do výřezu v lůžku hlavní.


V tomto prodloužení je kruhový otvor, kterým prochází příčný čep. Tento třetí uzamykací prvek je nazýván podle svého vynálezce, birminghamského puškaře Greenera. Toto od počátku osvědčené a dnes klasické uspořádání bylo a je základem robustní a spolehlivé konstrukce. Žádné experimenty, solidní klasika.
Dnes stojí základní model 88 B Safari lehce pod 14 000 eur. To není pakatel, ale ve srovnání s cenami zakázkově vyráběných zbraní od puškařských firem, vyrábějících individuálně, je to citelně méně.

Dvojáky v superrážích 600 Nitro Express a 577 Nitro Express byly a dosud jsou zakázkovými výrobky.
Žádná malosériová výroba, která vše zlevní, ale výroba kusová na objednávku. Částka 50 000 euro v těchto případech není až tak neobvyklá. Záleží na značce. Čím vyhlášenější nebo spíše proslulejší, tím více se platí. Ale i zde přišel Heym s příjemnou novinkou-redukcí ceny.
Nejnovější přírůstek Heymovy rodinky dvojáků se jmenuje Jumbo, přesněji 88 B/SS Jumbo a je jakousi korunou nebo spíše třešničkou na dortu řady 88 B Safari. Vyrábí se na rozdíl od zbraní týchž ráží u konkurence v malých sériích. Předpoklad celkově nevelkého počtu vyrobených kusů, stejně jako výroba nového upraveného systému postranních zámků vedla k zdvojnásobení ceny oproti klasickému modelu 88 B Safari.

 Základní verze v ráži 600 Nitro Express stojí 30 400 euro, ale je to stále méně než individuální výroba třeba u vyhlášených fírem v Anglii. I tak je částka kolem 750 000 našich korun úctyhodnou investicí do nové, v zásadě minimálně zdobené zbraně. K dispozici jsou i ráže 470 Nitro Express, 500 Nitro Express a 577 Nitro Express.

To je možná také váš sen lidového myslivce.

Pracujte, učte se ,ať si jednou pořídíte flintu svých snů. Dnes jen fotografie a článek. Na videu Safari v Africe měli co dělat se lvem (lion) shlédněte video.

Čtěte více zde: →→   Optika a nastřelení lovecké zbraně  Lion Attack hunting Safari Africa


Zdroj: guns-info.cz

Skvělé myslivecké video s Vladimírem Menšíkem - myslivecká směs vtipů, scének a písniček Online webová kamera Krmeliště pro černou zvěř!

Troubící jelen v říji

Přehrajte si video celé - dobrá zábava a písničky.
Menšík o myslivcích a jiné vtipy

Video je dobré i výmluvné a zobrazuje dobu. Více se k tomu není třeba vyjádřit, tak lidové pojetí
je pochopitelné pro každého.
Nahlédněte z tepla domova do přírody online a v dalších článcích
online video   Krmeliště pro černou zvěř   (lze sledovat i v noci - je osvětlené) a pište, co jste viděli.

 - Krmeliště pro černou zvěř je osvětlené a pravidelně tam přichází tlupa černé zvěře po 19 hod. večer. To je tedy zážitek, lovy online z postele, když už se na čekanou nechce. Hlavně pozorování zvěře. Sledujte jak vypadá kňourek, bachyně, lončák. 

Poučné. Možná v noci, když nemůžete spát, uvidíte lišku, psíka mývalovitého a jiné.

Online Krmeliště pro černou zvěř v Estonsku. Rys Ostrovid. Video Laň a kojení koloucha. Angel Sarah Mclachlan - I Love You

Rys ostrovid v zimě

Dlouhá zima, padá sníh, věje vítr a cesta je kluzká

Nespěchejte a relaxujte vypněte zpravodajství televize se zneklidňujícím obsahem. Život není krátký, prožívejte meditujte bilancujte. Zavolejte nejbližším přátelům. Překvapení pro vás ! na pozorování denní i noční -  video s online čekanou.

Navštivte zde Online krmeliště pro zvěř v Estonsku jděte sem.

Zasněte se při sklence vína a relaxujte. Sarah zpívá podmanivě. Co jste na Online přenosu z krmeliště právě pozorovali, můžete napsat do komentáře, můžeme si o tom povídat.

Zde je odkaz na další videa...         Video laně a kojení koloucha 

POVĚSTI a příběhy o myslivcích pro dlouhé zimní večery. Čert a myslivec. Myslivecké pověsti, #LIŠKA POVĚSTI BAJKY

Pekelníci v příběhu Čerti a pekelníci

ČERTI PEKELNÍCI
A CHYTRÁ BABKA

Pověsti a příběhy pro dlouhé zimní večery

O HAMRECH

Kdysi prý se zamiloval jeden myslivec do hezkého děvčete, ale to prý jeho lásku odmítlo. On se však zapřísáhl, že musí být děvče jeho žena a když se mu naskytla příležitost, dal duši svou zapsat čertu, aby dosáhl svého cíle. 
Čert to skutečně zařídil tak, že si děvče myslivce vzalo, ale vymínil si, že za dvacet let pro myslivce přijde.
Když doba uplynula, odešel myslivec smuten do Hamrů, kde s čertem ujednal smlouvu a tam očekával svůj osud. Přišel na místo, naposledy se ohlížel po milovaných lesích, když spatřil jednu starou bábu, která sbírala chrastí. Jindy by si byl s chutí zasakroval, ale dnes ve své tísni, zavedl s babkou přátelský hovor a za řeči se jí zmínil o svém osudu.

 Babka ho rozšafně vyslechla a pak povídá: “Nic se nebojte pantáto, já toho čerta oklamu. Sežeňte všelijaké peří a hrnec kolomaze.“ Myslivec vše obstaral a babka se namazala celá kolomazí a pak se vyválela v peří, které se na ni nalepilo. Potom si vylezla na jedli a uvelebila se na větvi.

Netrvalo dlouho a čert se objevil, vyzývajíc myslivce, aby ho následoval. „Půjdu s tebou,“ povídá myslivec, „ale pod jednou podmínkou, že mi uhodneš, co je to tam na té jedli za ptáka.“
Čert se dívá, dívá, kroutí udiveně hlavou, a přece ptáka poznat nemůže. Mumlá si: “Pamatuju zde třikrát les, třikrát ves, ale takového ptáka jsem dosud nespatřil.“
Pak zařval, až se les otřásl. Babka se lekla a žuch dolů z jedle.
 Čert vylétl do povětří a ten tam, jen trochu smradu po něm zůstalo.

Pověsti a příběhy pro dlouhé zimní večery

Zdroj: Stanislav Barák Pamětní kniha obce Horních Borů (založená 1947)


#LIŠKA POVĚSTI BAJKY #LOVECKÉ PŘÍBĚHY #LOVECKÁ VIDEA LUK ŠÍPY #DIVOČÁK #ČERNÁ ZVĚŘ #Bow Hunting #Čert #Pověsti

Příroda Live Videa a fotografie zvěře v pohybu pro myslivce a milovníky přírody Krmeliště pro zvěř online

Rudl černé zvěře prohlížejte ve zvětšení.

Krmeliště divočáků Online webové kamery

Na snímku pochoduje celý rudl černé, vedený v čele zkušenou, tzv. vedoucí bachyní přes otevřenou krajinu za potravou (do kukuřice) Stáli jsme u lesa, když ven pochodoval rudl černé zvěře. Je to zážitek, to mi věřte. Měl jsem novou kulovnici, ještě bez optiky, černá vyšla za světla a nevěděla o nás. Teprve jsem s myslivostí začínal a manželka byla se mnou. Nestřílel jsem na ně, ještě jsem myslivost poznával. Ale o tom, jak jsme se ženou lovili divočáky v noci při úplňku na hrachu (hrachovém poli) možná příště...Pokud se podaří oživit vzpomínky myslivce - milovníka přírody a svobody zvířat, uvedu dále i některé příběhy. Možná jste už četli "Přivedla by na mně tátu..." Attack Jelena a viděli fotografie, na světovém netu jsou v provozu webové kamery a nejen na Time Square v New Yorku, ale fandové přírody a myslivosti poznávají

Milování v přírodě Černá zvěř
Pokud chcete vidět více, pokračujte sem →→ Příroda a myslivost.


Zdroj: wildtiere.live.de

#Myslivost #Černá zvěř Černý Rytíř Lesa Divočák Prase divoké Příroda a myslivost Fotografie Videa HighLight

Černá zvěř v lesním krytu počátkem léta

Prase divoké - Černá zvěř - Příroda a Myslivost

Kňour - Samec se myslivecky nazývá kňour, samice bachyně a mláďata selata. Vyspělejší mláďata do jednoho roku věku jsou letošáci, v druhém roce jsou to lončáci, samci do třetího roku slabí kňouři, také sekáči, později silní kňouři, stejně rozlišujeme bachyně na slabé a silné.

Divoká prasata mají na rozdíl od domácích postavu v přední části vyšší s kratším krkem, s mohutnou hlavou a klínovitým rypákem – ryjem – se vzpřímenými slechy a malými světly. Na hřbetě se srst skládá ze štětin na konci roztřepených – osin, ve spodní části jednoduchých, na hřbetě je srst delší a tvoří hřeben. Srst je v létě šedá, někdy s narezavělým nádechem, hustší nárůst šedé až černé podsady způsobuje v zimě zbarvení do černa.
V současné době však není vzácností setkat se s černou zvěří zcela odlišně zbarvenou, než je uvedeno. Otíráním o jehličnaté stromy bývají osiny slepeny pryskyřicí v tzv. krunýř, který divočáky mnohdy chrání při vzájemných potyčkách před zraněním. Tmavohnědá selata jsou podélně žlutavě až krémově pruhovaná. Ocas se jmenuje pírko.

   Bachyně se odlišuje od kňoura protáhlejším a slabším ryjem a menšími a kratšími špičáky, tzv. zbraněmi.

Špičáky – kly či zbraně – se obrušují a stále dorůstají. Zvláště vyvinuté jsou dolní kly, které jsou u kňourů na průřezu trojhranné, jsou ze dvou třetin skryty v dolní čelisti a jmenují se páráky. Špička páráků je zbroušená o menší, oblejší a vzhůru ven zahnuté kly horní čelisti – klektáky.

Mléčný chrup se vyměňuje do jednoho a půl roku, v 6 měsících věku se doplňuje čtvrtá stolička a sedmá ve stáří dva a půl roku. U kňourů starších více než 3 roky odhadujeme věk podle délky a mohutnosti páráků a podle délky a tvaru jejich úbrusu. Ve věku 3 let je párák dlouhý přibližně 15 cm (obrus 3 cm), v 5 létech 18 cm (obrus 5 cm), v 7 létech to může být až 20 cm ( obrus 6 cm).

Černá zvěř na vnadišti v zimě

Kňouři zraňují páráky trhnutím zdola nahoru, staří kňouři, kteří mají již páráky otupělé a silně zahnuté koušou jako bachyně.

Hmotnost je různá podle vzrůstových schopnosti, genetických předpokladů a dostatku potravy. Středoevropský kňour dosahuje váhy 150 až 200 kg, u karpatského typu to může být až 300 kg. Bachyně bývají hmotnostně menší.

Žije většinou v tlupách, kde bývá rodina s matkou delší dobu pohromadě, staří kňouři jsou spíše samotáři. Bachyně selata urputně chrání, ale vždy s rozvahou a nikdy bezdůvodně nezaútočí. Je to zvěř velice inteligentní, výborně uniká všem možným nástrahám, na druhé straně taky srdnatá a odvážná.
Nejbystřejším smyslem černé zvěře je čich a sluch, zrak je podstatně slabší. Velmi ráda se kaliští a pak se otírá o stromy, způsobuje tak blátem otěrky a drbáním oděrky kůry. Znepokojení divočáci se ozývají funěním, podráždění sklapují čelisti, klektají, jinak chrochtají a mlaskají, selata kvičí. Černá zvěř je velmi otužilá a odolná proti tuhým mrazům, vysokému sněhu i zranění.

Divoká prasata jsou hltaví a nevybíraví všežravci. Konzumují vše od kořínku, lesních i polních plodin, hlíz, hub, hmyzu, červů, myší až po zajíce a srnčata. Nepohrdnou ani mršinami. Při hledání potravy rozrývají půdní pokryv a v lesních porostech mohou tímto pomáhat zkypřovat půdu.
Bohužel na polích je to opačně, tam dokáže bachyně se selaty během několika dnů zcela zdevastovat celou úrodu. Většinou to bývá na polích s pšenicí v mléčném stavu, s kukuřicí, okopaninami apod. Těmto škodám lze částečně předcházet celoročním přikrmováním na stabilních místech – krmelištích.

Říji černé zvěře se říká chrutí a měla by spadat do období listopadu - prosince až ledna.

Avšak vzhledem k velmi příhodným klimatickým podmínkám a dostatku potravy se dnes dá hovořit o říjí celoroční a není problém vidět bachyni s malými selátky jak v únoru tak s srpnu či listopadu... V době říje silní kňouři nepříjemně páchnou a odbíjejí slabší jedince. Někdy se objevují abnormálně silní kňouři, o kterých jsme vůbec nevěděli, snad čas od času bylo možno nalézt pobytové známky výskytu, většinou stopy.
Březost trvá 18 až 20 týdnů a bachyně mívá průměrně 4 až 10 selat. V případě úhynu či neuváženého odstřelu bachyně jež má selata, přebírá většinou péči o sirotky jiná bachyně. 

Základem kvalitní populace černé zvěře jsou vždy silné, zkušené a zdravé bachyně.
Na toto by měli všichni myslivci pamatovat. Vodící bachyně (vedoucí) se nestřílí, právě tak bachyně vodící selata. Jak vypadá rudl černé zvěře vidíte při zvětšení (klik do foto) na snímku v článku níže

 (label-štítek → Příroda a myslivost)

Jelen a houbař Fakt nebo myslivecká latina? Příroda a myslivost Příběh a video Attack jelena na houbaře

...zcela ovládáni rozmnožovacím pudem a reflex plachosti je utlumen

Je to fakt, nebo myslivecká latina?
Příběh z historie potvrzuje video Atak jelena na houbaře.

Cituji z článku:
Rakovnicko - Staré i nové letopisy vypravují o jelenech, kteří člověka mnohdy bez příčin napadli, ba ho i usmrtili. V oborách, kde z valné části pozbyli jeleni vrozených zábran vůči člověku, jsou ještě nebezpečnější než ve volné lese. Mezi samci dochází v říji k urputným bojům, které často končí ubodáním jednoho ze soků. Výpověď o tom podává vynikající snímek Slávy Štochla - z jeho obrazové knihy nazvaný "souboj jelenů". Snímek řekne víc, než vědecké pojednání. Mně se podařilo též zachytit nelítostný výraz očí hlavního jelena, když odháněl soka od říjného stáda. Hlavní jelen musí být nejen obratný bojovník, ale i mimořádně fyzicky zdatný. Považte, že musí vydržet zhruba čtyřtýdenní maraton, při němž hlavním úkolem je uhájit stádo - tlupu laní před dotírajícími soky. V noci pak dochází zpravidla k jejich krytí. Po celou dobu říje nezamhouří hlavní jelen ani oka, bez možnosti vůbec se napást. A tak jeleni za období říje shodí často víc než deset kilogramů.

V době, když říje vrcholí, ozývá se troubení víc než na kilometr cesty. Když se pak dostanete do středu děje - do epicentra říje na šedesát kroků, zcela vás fascinuje divadlo, které se před vašimi zraky otevře.
Někdy jsem měl doprovod s puškou, ale nejlepší snímky jsem udělal zcela sám. Šoural jsem ztichlým lesem, v němž se říje odehrávala, kolem mne procházeli boční jeleni a jako hypnotizovaní směřovali k říjištim, jako já. Jsou zcela ovládáni rozmnožovacím pudem a reflex plachosti je utlumen na minimum. Proto je příkazem lovce nezkřížit mu cestu. Nikdo totiž neví, co by v takovém případě mohl jelen udělat. Dokladem toho je i to, že ostrahu stáda na říjišti přebírá v té době nejzkušenější laň.

Že je na místě skutečně nejvyšší opatrnost dokazuje příběh - karpatského jelena "Ajbíška". Na zlepšení stavu chovu jelení zvěře v Lánské oboře, bylo před časem dovezeno Výzkumným ústavem myslivosti ve Zbraslavi asi deset chovných jelenů z rumunských Karpat. V obůrce se během několika let rozmnožili. Poté byli postupně vypouštěni do velké obory k domácí zvěři. Mezi nimi byl i statný jelen - Ajbíšek, v oboře prožíval svoji první říji. Jak to začátkem září zpravidla bývá, je v tu dobu i mimořádná úroda hub.
To se stalo osudným chamtivému houbaři, který přišel na nápad, že se vypraví na houby do míst pro běžného smrtelníka nepřístupných, kde je proto naděje na mimořádnou úrodu - do obory. Přelezl proto se svojí přítelkyní oborní plot. Jeho očekávání jej nezklamalo. Když byli v nejlepším, přihnal se jako smršť rozvášněný jelen a bez varování houbaře napadl. Ten se sice pokusil v zoufalství se proti útoku jelena bránit holí, kterou měl náhodou s sebou, ale jelena tím jen více rozdráždil.
 
Proti téměř sto padesáti kilovému protivníku se strašnými zbraněmi - parožím podobným šavlím, které samotné váží víc než deset kilogramů, nemá neozbrojený protivník vůbec šanci. Několika smrtelnými ranami jelen nejprve houbaře omráčil - pohazoval s nebožákem jako s pytlem brambor. Několikrát jej při tom vyhodil ze země až nad hlavu. Nakonec jej silnou ranou do rozkroku téměř rozpáral.
To vše před zraky šokované přítelkyně. Hrůzu, kterou při tom prožila je těžké popsat. Když se vzpamatovala z úleku, běžela přivolat pomoc. Její přítel se již dlouhou dobu nehýbal. Víc než za hodinu přijel k místu neštěstí hajný s traktorem a traktoristou, aby odvezli mrtvého. Jelen byl však stále v blízkosti houbaře a v kruzích obíhal mrtvé tělo. Když řidič nakládal mrtvolu na vůz, musel jej hajný jistit s nabitou ručnicí.
 
Asi za dva roky jsem si při rozhovoru s přítelem trochu potvrdil svoji domněnku, že smrt houbaře zavinila jeho přítelkyně. Jelen ucítil "pach ženy" a zcela ovládán rozmnožovacím pudem pokládal houbaře za soka a nepřítele, proto ho okamžitě napadl.
Jako šílený pohazoval houbařem tak agresivně, jak jeleni říji prožívají. A od nehybného se nevzdálil, ani když se houbař nehýbal a zůstal stále v jeho blízkosti. Ačkoliv jeho společnice byla nedaleko, jí se jelen ani nedotkl. A to ani poté, co se rozběhla přivolat pomoc.
Příroda má pro člověka stále plno záhad a tajemství. Snad proto člověka tak fascinuje.
Video Attack jelena na houbaře


Zdroj: rokycansko ajbíšek-napadl houbaře- silvarium.cz

Myslivost Milování v přírodě Černá zvěř Divočák a názory myslivců Poznámky k obtížnosti lovu v noci

Bachyně se selaty v zálehu právě kojí selata

Pro milovníky přírody a myslivosti ukázky z volné přírody a života zvěře.

Černá zvěř je mnohde přemnožená, přizpůsobená prostředí obtížně ulovitelná. Jsem průměrný myslivec s krásným vztahem k přírodě a ke zvěři, k mysliveckým tradicím a všemu co k tomu patří. Vždy jsem zastával názor, že noktovizory nikdy ne! Příčí se to tradicím atd.

Je pravdou, že kdo poctivě chodí do lesa obeznává si ochozy zvěře, vidí a ví víc než ostatní, kteří sedí doma a tudíž může pozorovat černou "někdy i za dne". Dnešní uspěchaná doba, pokrok v elektronice, optice a dalších přináší i změny v chování zvěře. Velký turistický tlak v lesích, zemědělská výroba, stroje se záběrem několika metrů, rychlost, monokultury kukuřice a řepky působí na zvěř a ona reaguje i tím, že z původně denní aktivity přechází na noční - pořád myslím černou zvěř.

Takže doba kdy se lovili divočáci bez optiky přes pevná mířidla za dne je nenávratně pryč. Obeznání zvěře v noci i za měsíčku je velmi problematické ne-li nemožné.

Poznat kňourka od bachyňky v tlupě za šera nebo v noci, kdo to dokáže, tak klobouk dolů. Závěrem chci říci, že vše má v rukou člověk myslivec. Zatím noční vidění nemám hlavně z důvodu ceny, ale zvažuji jeho koupi a určitě ne z důvodu naplnění mrazáku.

Čtěte více zde : Příroda a myslivost

Videa Příroda Live Černá zvěř