 |
| I móda stávkuje |
Zřejmě můj nejintimnější status za 10 let na FB. Inspiruji se nedávným coming-outem své nastávající švagrové Šárka Kružíková a píšu sem veřejně, že zhruba od května 2017 se mi pravidelně vrací období depresí.
Tehdy hned po skončení druhé velké demonstrace PROČ? PROTO na Václavském náměstí se mě mamka a brácha Tomáš ptali, zda se přidám k rozjařenému průvodu směřujícímu na Hrad.
Odpověděl jsem, že ne, že musím domů za rodinou, až později jsem jim přiznal, že důvod byl jiný, cítil jsem velký nával chmur, že vše zas vyšumí do ztracena a nic se nezmění. Že energie vydaná tolika lidmi bude opět k ničemu.Zhruba do léta jsem se tehdy snažil to řešit sám. Sice jsem nechodil na žádné akce a na FB psal minimálně, ale nejbližší si mě moc neužili, protože jsem byl vyhaslej. Žena se svou obrovskou podporou snažila mi dodat energii, ale já ji nedokázal přijímat.
Na začátku září 2017 mi nezbylo, než vyhledat odbornou pomoc a začít brát medikaci - antidepresiva. Byl jsem smutný i z toho, že jsem s okamžitou platností musel přestat chodit darovat krev.
Od toho května před dvěma lety se mi tato období smutku párkrát vrátila. Třeba loni během senátní kampaně, v půlce července došlo k něčemu, co znamenalo strmý pád šancí na postup do druhého kola na naprosté minimum - a to byl spouštěč. Před týmem a hlavně navenek jsem se však snažil nedat nic najevo, ale nejbližší přátelé to tehdy jistě poznali. Bylo potřeba to kousnout a misi dokončit, protože měla smysl, bez ohledu na to, jaké bude místo a procento na pásce v cíli. Co hodně dobíjelo baterky (vedle samozřejmě přátel - dobrovolníků) byla setkání s občany Rokycanska a severního Plzeňska, jichž během 8 týdnů ostré kontaktní kampaně bylo kolem tisíce. To a s tím spojené poznání, že naprostá většina spoluobčanů, ať už volí kohokoliv, jsou normální a fajn lidi, navíc když vezmu v úvahu, že jsme řadu z nich jistě vyrušil od večeře. Naděje, že to s naší zemí nemůže být ztracené, mi dodávalo optimismus do žil.
Střih do třetího únorového týdne tohoto roku. Radost z nové práce na vysněném místě postupně mizela. Nedařilo se, což je při obchodování bohužel hned vidět. Svazoval mne pocit zodpovědnosti vůči rodině a tlak z toho, že tentokrát už nesmím selhat. To však hladkému průběhu, abych plnil očekávání svých nových kolegů a vedení, nijak nepomáhalo. Samozřejmě přišly okamžiky, které přinášely naději a vnitřní radost, v posledních pár týdnech však po většinou nezbývalo než “jet na autopilota”. Také se omlouvám svým (osobním) přátelům, že jsem se jim poslední dobou na pozvánky či prosby o výpomoc začal vymlouvat na rodinu - což byla pravda jen z části. Neměl jsem odvahu říct pravý důvod svého útlumu a stáhnutí.Vrcholu, respektive dna, bylo dosaženo pátek minulý týden - v poledne jsem se musel nadřízenému omluvit, že se “dnes necítím moc dobře”.
Doma jsem padnul na postel, byť jsem si byl jist, že neusnu a tedy neuniknu trýznivým výčitkám, do jakých finančních sra*ek jsem svým nezodpovědným jednáním dostal svou rodinu a kolik dalších lidí jsem jistě zklamal.
Proč to píšu? (a zde kopíruji odstavec od Šárky)“Proto, abyste se, jestli je Vám taky blbě, nestyděli o tom mluvit, protože to není žádná ostuda. Deprese je nemoc, na kterou se dá i umřít.”Ukončeme prosím tabuizování a stigmatizování nemocí duše.
Tak a je to venku a hned je lépe. Jako by ze mne spadnul balvan. Děkuji za podporu na dálku, cítím to. 🙂 Děkuji vám, přátelé! ❤️ V práci se, zdá se, začíná blýskat na lepší časy. Budu bojovat, slibuju!
