Jak jsem přišel o jednu iluzi
Jak říkám, Teherán je vcelku ošklivý, ale je v něm pár pozoruhodných míst. Jedním z nich je Golestánský palác - komplex veliký asi čtvrt čtverečního kilometru, jehož nejstarší část je stará asi 800 let. Do dnešní doby procházel neustálým vývojem, budovy se bouraly, rozšiřovaly, přestavovaly, stavěly se nové, a každá dynastie v něm chtěla zanechat trvalou stopu. Až do islámské revoluce sloužil palác vládnoucí suitě a odehrávaly se v něm všechny oficiální ceremonie. Dnes je veřejnosti přístupná pouze jeho zanedbatelná část, ale i tak návštěva určitě stojí za to. Co nás zaujalo:
- Zrcadlové sály. Výzdobu ohromných, členitých místností tvoří ornamenty vykládané zrcadlovými sklíčky. Ornamenty jsou plastické, vytváří někdy neuvěřitelně složité plochy a tvary.
- Úžasný ohromný trůn z bílého průsvitného mramoru - byl schovaný v jednom ze zrcadlových sálů, který byl zakrytý plachtou. Naštěstí nikomu nevadilo, když člověk plachtu odhrnul z vlezl dovnitř.
- Fotografická galerie ukazující život z té doby (okolo 1850). Šáh Nasr-e-din (neznám to jméno z pohádek?) byl zřejmě vášnivý fotograf. U půlky fotek zobrazujících jeho, jeho klauny a šašky, děti a prostory paláce byl uvedený jako autor.
- Prázdné kašny - zahrada paláce obsahuje řadu kašen a fontánek, které jsou vzájemně pospojovány soustavou potůčků a propustí. Zároveň do nich může proudit voda z fontánek uvnitř budov. Celý tenhle systém je dnes ale prázdný. Nikde ani kapka vody.
Přemýšlíte o vlastním businessu? Založte si v Íránu leteckou společnost. Naše zkušenost je, že všechny lety kamkoliv jsou 14 dní dopředu vyprodány. Včera, při posledním zoufalém pokusu vyjednat některou z variant které jsme vymysleli se na nás usmálo štěstí v podobě Íránky, která se nenechala odradit a nakonec někde vyšťourala 2 místa v první třídě jakéhosi charteru do Širázu na druhý den (!). Vyběhla z kanceláře a za půl hodiny se vrátila s letenkami. Takže se vracíme k původní variantě naší cesty, která se zdála už neuskutečnitelná a v pondělí večer letíme do Širázu. Není to sice ta společnost co má výsadu „runs the world’s last Boeing 707 in passenger operation“, ale nevadí. Příliš adrenalinu také škodí.
Od první cesty do Mexika jezdím s "kapsou na krku". Mám v ní všechno bez čeho se neobejdu. Většinou pas a peníze. Nemůžu o ni přijít. Není vidět, je z kvalitního materiálu, vždycky jí cítím a případný útok snadno odrazím. Až do dneška. Jeli jsme metrem na letiště. Vzadu baťoh s věcmi, vpředu baťoh s foťáky. Cestu jsme příjemně strávili s mladými kluky co se nás vyptávali na všechno možné. Pak jsme vystoupili a jdeme. Najednou za sebou vnímám nějaké hemžení. Slyším mister! mister! Ohlédnu se. Přibíhá ke mně uhrovitý klučina a podává mi mojí kapsu. Stojím, čumím. Nechápu to; o tu kapsu přece nemělo jít přijít! Ale ona má přetrženou šňůrku. Než se vzpamatuju, kluk je pryč. Ani poděkovat jsem mu nestačil...
