A co Ty? Sám že nic nezmůžeš? Sám že nejsi nic? (jak řekl kdysi básník) Nevěřím!

.....jen jeden květ, květ věčné svobody

A co Ty?

Svět sám se nikdy nezmění, nikdy se na světě nic samo neudělalo.
Jen zrál někdy čas rychleji a bylo nutno na cestu vyrazit ještě před
půlnocí a nečekat teprve až ráno. Kout bylo třeba vždy železo dokud 
ho dětská ruka zmůže a když už, tak vypěstovat krásný voňavý květ
a nenechat jen kvést plané růže.

Květ sám se nikdy nezmění – sám -, jak sám? Když svět jsou lidé, jejich
krev a bouře v jejich žilách? Když v srdcích všech se
k světlu dere stejně jen jeden květ, květ věčné svobody, květ jímž
voní karafiát?

Svět sám se nikdy nezmění a těch, kteří změnit ho chtějí bude stále
dosti a sýčků bohužel, a krákoravých vran na větvi čekajících jen na 
hodokvas a na spadlé se stolů kosti – však hlavně těch, hlavně těch 
bude třeba kteří se dokáží i postit.

A co Ty? Sám že nic nezmůžeš? Sám že nejsi nic? (jak řekl kdysi
básník) Nevěřím! Já vím, že zdá se Ti Tvůj moudrý hlas hluchý 
v prostoru bez hranic však zaslechne ho jeden, druhý …na jeden hlas
vzápětí jiný ozve se a v zemi to tam-ta-my duní a duní …a země třese
se až do podzemí i na dně dávno už zdánlivě ztichlých tůní.

Ze sbírky Petra Flejberka „Neklamná znamení“