 |
| Isfahan řemesla |
Zatím se mi dařilo poměrně úspěšně držet Zdenku od krámků s koberci, ale dnes jsme hned při prohlídce první památky - alexandrovského vězení narazili na první neodolatelnou záležitost. Byl to rytec vyrývající do mosazných karaf, váz a mís různé motivy, kudrlinky, cinkrlátka, ptáčky a jiná zvířata. Zdenka se do jedné karafy tak zahleděla, že o ní mluvila následující půlhodinu, načež jsme znovu zaplatili vstupné a šli jí koupit. Tím jsme se zbavili íránských peněz a bylo potřeba nakoupit další. Ve směnárně byl bídný kurs. V bance o něco lepší, ale neměli jsme pas, což je tam nutný předpoklad pro výměnu.Tak jsme šli zpátky do směnárny. Zavřeno. Tak jsme šli do hotelu pro pas a zpátky do banky. Zavřeno. Byla jedna hodina po poledni. Úředník říká - máme siestu, ve čtyři otevřeme. OK, to nějak přežijeme.
Vyrazili jsme do muzea vody - dlouho už mě zajímalo kde berou ve městě uprostřed pouště vodu. Zvlášť když se zdálo, že s ní nijak nešetří. Funguje, nebo spíš fungovalo to takhle: v nedalekých horách jsou navrtané studny a prameny, některé až 100 m hluboké. Voda z nich se do města přivádí podzemními kanály - Qanáty. Ty vykopávali drobní mužíci s motykami a krumpáči a dělali je právě tak velké aby se jimi byli schopní protáhnout. Jak s motykami při svíčkách byli schopni držet sklon nevím, vodováhu jsme v muzeu neviděli. Ve městě se potom kanály větví a vedou do jednotlivých domů. V každém z nich (z těch bohatších) je pak bazének s přítokem a odtokem ke kterému vedou většinou strmé a dlouhé schody. Dnes už se systém nepoužívá. Kanály se musí čistit a na to nejsou lidi. Voda se přivádí z 300 km vzdáleného Isfahánu.
Město bylo opravdu celé odpoledne prakticky vylidněné. Prošli jsme několik historických uliček a mešit a byly čtyři. Banka otevřela, ale speciální oddělení na výměnu peněz (umístěné v samostatném patře) nikoliv. Prý zítra. Naštěstí směnárník otevřel v 5. Konečně jsme vyměnili a šli jsme se najíst. Mají tu výborné jídlo. Byli jsme v hospůdce "all you can eat - and drink - za 7 dolarů za oba. Typické jídlo je tu kebab nebo pečené mleté maso se spoustou zeleniny, kořením a jogurtem. Měli jsme také plněné papriky, pečené lilky, kuře pečené v nějaké kořeněné šťávě a jiné dobroty. V hospodě jsme potkali zajímavého chlapíka. Jmenoval se Diego. Byl to Argentinec žijící ve Švédsku, doktor živící se svážením nejrůznějších uměleckých věcí z různých koutů světa a jejich prodejem. Výborně jsme si popovídali o životě a o světě a popili něco nealkoholických piv. Zdenka s plným žaludkem byla konečně spokojená, tak jsme ještě rychle proběhli místní bazar. Cestou domů jsem si ještě vyfotil jednu bubáckou babičku. Začala něco povídat, gestikulovat a natahovat k nám ruku. Myslel jsem chvilku, že chce peníze. Ona pak ale z pod hedžábu vytáhla zauzlovaný šátek, rozmotala uzlík ve kterém byly schované malé bonbóny a každému nám dala. Bylo to dojemné, Zdenka uronila slzičku. Pak už nás čekal jen hotel a příprava na zítřejší cestu do Isfashánu - prý vrchol každé cesty do Íránu.
