Nevím, kam patřím a kam se mám odstěhovat. Jsem prostý globální nešťastník, který si užívá života kdekoliv.

V posledních dnech, mám pocit, že znovu

Slunce na západě je svobodné

prožívám 11. září 2001.

Ten chaos, zmatek, strach, nejistota a paradoxně zároveň pocit sounáležitosti s lidmi. Nepamatuji si vstřícnější období v USA než po 11. září. Lidé si měli co říct, kolemjdoucí na ulicích se zdravili, i já nosila hrdě americkou vlajku na klopě (ač český občan, ale najednou to nebylo podstatné, jaký jsem občan, kam patřím, odkud jsem, byla jsem prostě občanem planety). Podivné paralyzující ticho, když přestala létat letadla a zvuk letadel, na který jsme navyklí, ač ho nevnímáme, chyběl, ale vynořila se lidskost.
Dnes jsem nebyla v Paříži, ale atmosféra lidského spříznění mi evokovala dávno prožitou zkušenost. Skoro je mi líto, že až ve chvíli strachu a obecného ohrožení se my, lidé, dokážeme semknout, nevnímat pošetilé hlouposti a rozdíly v barvě pleti, oblečení, náboženské či sexuální preference, ale vnímáme jen to, že jsme spolu. Protože bojujeme proti podivnému zlu a spojuje nás strach. A v jednotě je síla.

A přiznávám se, že nevím, kam patřím a kam se mám odstěhovat. Jsem prostý globální nešťastník, který si užívá života kdekoliv. Učím děti asijské, muslimské, evropské, židovské a všechny jsou fajn. Is there life on Mars?


Jana Bradley


#tenkrát na západě #globální #USA #11. září 2001 #Paříž