SRNEC ŠKŮDNÍK

Ulovený srnec škůdník  (foto zikmund soc.sítě myslivost)

SRNEC ŠKŮDNÍK

Seděl jsem zvečera na posedu a pozoroval louku ze dvou stran obklopenou lesem a otevřenou směrem do polí. Po chvíli z lesa vyšel srnec šesterák a pastvil se, každou chvilku zvedl hlavu a jistil. Vtom se z lesa vyřítil druhý a začal jej pronásledovat směrem do louky. Už už jej doháněl, když najednou se oba obrátili a ze štvance se stal pronásledovatel a z pronásledovatele štvanec. Oba v prudkém běhu zmizeli zpátky v lese.

Výjev byl tak komický, že se dušeným smíchem pode mnou posed rozechvíval ještě dlouho potom, co rušná minutka skončila. Vše se odehrálo velmi rychle, jen jsem stačil poznat, že prvně hnal mladší, slabší srnec silnějšího, který byl překvapen náhlým útokem a vzhledem k ne zrovna dobrému zraku srnčí zvěře zjistil, že se obává zbytečně, až když mu byl pronásledovatel v patách. Kromě srny jsem do tmy již nespatřil nic, ale ještě cestou domů jsem se smál.
Patrně nejkomičtější byl ten zlomek sekundy, kdy pronásledovaný zjistil svůj omyl a tím nejkratším možným způsobem se v běhu otočil, zabral zadními běhy do protisměru a v téže sekundě pronásledovatel v běhu strnul do záporu a stejně úsporným způsobem se otočil a hnal zpět, takže nedošlo ke střetu. A ještě jedno jsem si později uvědomil, že srnců na tuto pastvinu vychází více. Každý z účastníků této akce se totiž někoho bál a někoho nebál.

Musí to zde být v hierarchii srnců nejméně srnci číslo tři a dva, v pořadí jak mizeli v lese. Že zde vychází špičáček, který ale v popsané akci neúčinkoval, jsem věděl. Ten by mohl stát až na čtvrtém místě. Ale který je ten první? Se kterým si svého slabšího souseda srnec číslo dva spletl? Na to odpověď nenajdu doma na gauči, ale pouze na místě prvního setkání.

 Zopakoval jsem čekanou později a spatřil jen mladého špičáka, který se tu klidně pastvil, vyšla i srna, ale to bylo vše a tma se valem blížila. Vycházel měsíc a jeho mdlé světlo slabě ozařovalo okraj lesa. Zaslechl jsem šelest a rozhodl se ještě vydržet. Zdálo se mi, že mezi okrajovými větvemi se cosi pohnulo, ale potom zase byl dlouho, dlouho klid. Stále jsem hleděl na ono místo a vsadil bych se, že tam stojí nepohnutě srnčí, a že část těla vidím. Ale jistotu jsem nabyl až po další dlouhé chvíli, když ten tajemný obrys zvolna prošel těsně pod mým posedem podél kraje lesa.

Byl to srnec, starý, jaké paroží nosí se mi nepodařilo zjistit. Ještě několikrát jsem pokoušel štěstí, ale nikdy nedostal lepší příležitost. Dny se krátily a srnec vycházel po setmění, stále později. Ano, jednou na podzim jsem ho spatřil, když jej zvedli patrně houbaři, proběhl hbitě těžkým terénem, lesem s kamenitým povrchem, nedaleko od místa, kde jsem stál, ale nedalo se zjistit jaké má paroží. Pak ještě v zimě jsem ho vyrušil poblíž krmelce a poznal podle statného těla, ale již bez parůžků. Za hlubokého sněhu se všechna srnčí zvěř stáhla do níže položených částí honitby a tam po několik týdnů přečkala nejtěžší období, v příznivějších podmínkách, aby uspořila energii.

Jen silný starý srnec se vždy v noci vracel na své stávaniště. 

Obeznaný, ale nepoznaný samotář, srnec číslo jedna. I když jsem dosud nespatřil jeho parůžky a byl to nejspíš zpátečník, věřím, že z hlediska chovatelského je nejlepším srncem v této části revíru.

Jistě nejsem sám, kdo podobnou příhodu zažil i u jiných druhů zvěře, která si vytváří v místě výskytu ve vztazích mezi jednotlivci určitou hierarchii a vlastní teritoria. Běžně pokud nebyl "denní řád" narušen chybou v době příchodu na pastvu, probíhalo vše hladce a srnci se bez kolize vystřídali od nejméně opatrného srnečka po nejobezřetnějšího a nejsilnějšího.