Další příběhy skvělého domova

Na lavičce s pejskem odpočinek po procházce
ilustrační obrázek...

Přestože vtíravé reklamy plné šťastných lidiček tvrdí opak, nakupování je pro běžného jedince mužského pohlaví neuvěřitelně stresující záležitostí. Když manželka rozhodne o nutnosti doplnit zásoby, je v podstatě rozhodnuto. Námitky se nepřipouští. Stejně jako včera.

V balíčku hodnověrných výmluv, proč nemohu vyrazit do předvánočního konzumního shonu, mi zbyla jediná. Prakticky poslední, protože stovky dalších jsem už s mizivou účinností vyzkoušel. Se zoufalou nadějí jsem rachiticky zakašlal, abych odkázal na svůj zanícený krk, který ze mne udělal ještě většího nemluvu, než doopravdy jsem.

"Srabe," prohlásila žena, "podívej, jaký knedlík mám v krku já!" Rozkašlala se jako finalista soutěže o nejlepší tuberkulozový chrchlanec, otevřela dveře ledničky a povídá: "Vidíš? Přesně o tomhle zpívala kapela Pink Floyd ve své skladbě s názvem Prázdný prostor. Je třeba ho naplnit". Čímž byly stanoveny mantinely a jelo se. Do Hlučína. Do LIDLu.

Dosáhl jsem alespoň malého kompromisu, když jsem navrhl vzít s sebou roztomilou psí slečnu Daisy. Zatímco žena bude poletovat mezi regály, my se projdeme po přilehlém parku, vykakáme se, a zabijeme tak dvě mouchy jednou ranou. Na první pohled dobrý nápad.

Jenže náš pes je biologickou kombinací buldozeru, vysavače a tryskového letadla. Ani osmimetrové vodítko mi nedopřálo trošku klidu, abych mohl na svém chytrém telefonu sjíždět tajmlajny Twitteru a Facebooku.

A začalo se mi chtít strašně srať. Což pro psa velký problém není, ale pro mírně otylého jedince nevybaveného toaletním papírem představuje velkou výzvu. Zvláště ve vánočně osvětleném prostoru, kde stín a soukromí aby člověk pohledal. A tak pes tlačil ven a já dovnitř. Měl jsem jako argument použít jinou nemoc než obyčejný kašel, napadlo mě. Třeba střevní koliku. Ukládám si pro příště.

Všechno zlé ale jednou skončí. Ulevilo se mi, když jsem konečně spatřil manželku, jak zápasí s přerostlým nákupním košíkem a utěšoval se, že předvánoční nákupy mám za sebou. Ve vzácné shodě a mlčky jsme obsah vyložili do miniaturního kufru francouzského automobilu. Mně se v té chvíli před očima promítal útulný porcelánový klozet. Protože dobrý hospodář neplýtvá a vše důležité nosí pěkně domů.

Pejsek se uvelebil na zadní sedačce, já s úlevou vedle něj a jelo se. Žena vymanévrovala auto z parkoviště a prohlásila: "Musíme ještě do Billy, tady v LIDLu mají hovno."

 Slyším se, jak odevzdaně konstatuji: "Mamuš, myslím, že do Billy už ani nemusíme."



Plaváček