Příběhy skvělého domova

......dozorce cyklistického neumění nejstarší vnučky

V temné, šedivé a upachtěné socialistické éře jsem volit musel, i když nebylo koho. V moderním, barevném a přeplácaném marketingovém režimu volit nemusím, ale mohu. A zase není koho. Což není chyba demokracie, nýbrž její vlastnost, s níž jsem smířen.

S manželkou politické debaty nevedeme. Především proto, že ona jí nerozumí. Stejně jako já. A drtivá většina profesionálních politiků. Přesto nám všichni slibují, jak za nás vyřeší palčivé problémy, které trápí dělný lid odjakživa. Čekám jen, kdy přijde spasitel, kterého napadne direktivně snížit rychlost světla, poněvadž mu přijde příliš vysoká a životu nebezpečná.

Problém je, že prostý člověk je zásadním volbám vystaven od božího rána. Kromě spánkové fáze se život skládá ze samých voleb. Imrvére se musím rozhodovat, což je stresující. Protože nikdy dopředu netuším, zda nebude mít mé chybné rozhodnutí fatální následky.

Kupříkladu. Mám posnídat gumový rohlík, nebo lehce okoralý chléb? Máslo nebo paštiku, když obojí vyhlíží hodně unaveně? Vyvenčím nejdřív čubičku, či pro jistotu raději sebe? Mám ženu vzbudit nebo ne? Dostanu držkovou, že ji budím brzo, nebo naopak že jsem ji nechal hnípat do půl deváté, a ona nic nestihne? Obojí špatně. Prokletá volba.

Když mi byla pořízena první vnučka, prošel jsem fází přetěžkého rozhodování. Tendence matek, babiček, prababiček a jiných podivných bytostí, je ten věčně připosraný uzlíček rozmazlovat a hýčkat. Ťu ťu ťu, ňu ňu ňu, fu fu fu.

Usoudil jsem tedy, že bude vhodné stát se "tím zlým dědou". To aby dospívající ratolest poznala, že svět se s ní v budoucnu mazlit nebude, protože bývá začasté krutý. Pasoval jsem se tedy dobrovolně do funkce Zlouna, který dští síru a plameny pekelné. A vůbec je protivnej. Ještě předevčírem to fungovalo.

Rozproudila se živá debata

Vše změnila krátká procházka směr hřbitov - hřiště - hospoda. Fungoval jsem jako dozorce cyklistického neumění nejstarší vnučky, aby nezahučela do výmolu, škarpy či pod auto. Celou nedlouhou cestu jsem se snažil být děsně zlý. Furt jsem frflal, lamentoval, poučoval, hudral a nadával. Jedeš moc rychle. Moc pomalu. Brzdi. Nebrzdi. Nemluv, když řídíš! Pozor, auto! A tak.

Po příjezdu do cílového místa, které představuje dřevěný stolek a čerstvě načepované pivo, jsme byli unaveni oba dva. Vnučka si poručila přeslazenou malinovou limonádu s brčkem, a já s úlevou, že to mám za sebou, ponořil pysk do pivní pěny.

Dorazila manželka, která s nedůvěrou testuje elektrické kolo, sedla mezi nás a rozproudila se živá debata, která mě nepotěšila. Donutila mě k zamyšlení a sepsání tohoto statusu.

Vnučka nahlas usrkla brčkem malinovku, stočila pohled k babičce a povídá: "Babííí, ten náš děda je děsně srandovní, co? Že on je z cirkusu? Cirkusový děda!" A začala se chlámat na celé kolo, až jsem se zastyděl.

Poučení? Obecně je úplně jedno, co zvolíte. Vždycky uděláte chybu.

Plaváček