Aljaška mapa |
objevila ho roku 1741 ruská expedice, kterou vedl dánský mořeplavec v ruských službách Vitus Bering (1681-1741). Nová teritoria využívala nejdříve ruská lovecká společnost, později zde byla založena Ruska-americká společnost, která získala monopol na veškerý zdejší "průmysl".
Zabývala se především lovem kožešinové zvěře a těžbou nerostů. Ruští podnikatelé tu také dobývali led, který vyváželi do Kalifornie. Na dobové rytině můžeme vidět, že zapřahali koně do pluhu, který byl vybaven pilami, které vykrojovaly z ledového pole přesné čtverečky ledu.
V první polovině 19. století začaly být podmínky pro ruské vlastníky na Aljašce neúnosné. Spojení s metropolí trvalo dlouho, značnou oklikou, hlavně pomocí expedic. Nastaly také neshody s konkurenty. V roce 1821 vydal car Alexandr I. nařízení, které zakazovalo cizím lodím plout podél pobřeží ruského teritoria na Aljašce. Zákaz však musel být brzy zrušen. Pod nátlakem Ameriky a Anglie. A Rusko bylo navíc nuceno poskytnout oběma těmto zemím výhodné podmínky pro námořní plavbu i obchod.
Došlo i k pokusům o přímou expanzi. Společnost Hudsonova zálivu, podporována anglickou vládou, se pokoušela usídlit přímo na ruském území. Následoval spor, který byl roku 1839 rozhodnut ve prospěch Angličanů. Společnost dostala do nájmu za velmi výhodných podmínek pobřežní pruh poloostrova.
Aljaška příroda |
Rusko mělo dvě volby. Mezi Angličany a Američany, kteří měli enormní zájem o toto území. Petrohrad nemohl zapomenout na působení Angličanů na Krymu a proto zvolil Američany. Navíc ruští diplomaté počítali s podporou Američanů při snahách o zmírnění podmínek Pařížské mírové smlouvy, která udělala tečku za krymskou válkou. Takové tedy bylo rozložení sil před začátkem historického obchodu.
Udržení Aljašky bylo pro Rusy skoro nemožné. Na celém poloostrově, uprostřed mnoha tisíců Eskymáků, Indiánů a Aleutů, bylo jen osm set Rusů. Amerika měla v té době už 30 milionů obyvatel, byla v pohybu a energicky dobývala nová území. Po skončení občanské války v letech 1861 až 1865, bylo ovládnutí Aljašky otázkou času. Její prodej tedy nebyl nejhorší variantou.
Dohoda o odstoupení Aljašky Americe byla uzavřena v americkém hlavním městě v noci 29. na 30. března 1867. Ruskou stranu zastupoval baron Eduard de Steckel, zvláštní vyslanec cara Alexandra II., americkou stranu zastupoval státní tajemník William Seward.
Baron de Steckel obdržel z Petrohradu příkaz, aby nešel s cenou za Aljašku, jejíž rozloha byla přes 1500 čtverečních kilometrů (celková rozloha Aljašky je 1 518 776 kilometrů čtverečních) pod pět milionů dolarů. Dále se můžeme jen dohadovat. Došlo k úniku informací nebo obě strany učinily nezávisle na sobě stejný odhad? Faktem ale je, že Američané nabídli právě tuto částku. Baron de Steckel, jako zkušený diplomat, se snažil vytáhnout cenu co nejvíce. Americká strana nakonec souhlasila se sedmi miliony jako s největší možnou částkou. Baron de Steckel však žádal ještě 200 tisíc dolarů za to, co Rusové na Aljašce postavili - za malou pevnost a ostatní stavby. Obchod byl uzavřen...
Státní tajemník William Seward byl spokojen, dohoda o Aljašce korunovala jeho dlouhou diplomatickou kariéru-státním tajemníkem byl již za prezidenta Lincolna. Sewardovo působení také zůstane navždy spojeno s Aljaškou, kde po něm nazvali poloostrov a námořní přístav.
Ale smlouva musela ještě projít složitou procedurou ratifikace. Dohodnutá částka znamenala, že každý akr Aljašky přijde amerického daňového poplatníka na necelé dva centy. Když však zpráva o prodeji Ruské Ameriky proběhla tiskem, nevzbudilo to všeobecné nadšení. Většina Američanů měla o Aljašce mlhavé představy a veřejné mínění se klonilo k názoru, že to jsou zbytečně vyhozené peníze.
Seward byl o těchto názorech informován a dokonce je předvídal, proto si zajistil podporu Charlese Sumnera, předsedy senátní komise pro zahraniční věci. Ten o Aljašce zpočátku také málo věděl a na celou záležitost se díval skepticky. Ale politická zkušenost a pracovní důslednost ho přiměly, aby vše důkladně prostudoval. Deset dní strávil v knihovně Kongresu. Zavalil se rukopisy, knihami, mapami a novinovými výstřižky, které měly nějakou spojitost s Aljaškou. Rozborem poznatků, které získal, se stal nadšeným stoupencem aljašského projektu. Objevili se i další nadšenci, kteří poukazovali na bohatství mořských živočichů v severní části Tichého oceánu.
Od 1. dubna projednávala senátní komise otázku koupě Aljašky na čtyřech zasedáních. 8. dubna 1867 vystoupil Charles Sumner. Mluvil 2 hodiny 45 minut. Blýskl se erudicí a velkolepou pamětí. Aniž by nahlédl do papírů, vyložil perspektivy Ruské Ameriky a uvedl spoustu čísel a údajů, které dokazovaly výhodnost koupě. Po pěti hodinách bylo jednání odloženo, ale výsledek byl jasný.
28. dubna ratifikoval smlouvu senát a 11. listopadu byla Spojeným státům formálně předána práva na Aljašku. Dne 28. července 1868 byl ruské straně doručen šek na 7 milionů 200 tisíc dolarů. Podle tehdejšího kursu to představovalo 11 milionů rublů ve zlatě. Za zmínku stojí, že část této sumy padla na "odměny" vlivným členům Kongresu a představitelům amerického tisku za podporu prodeje. Ironií bylo, že nedlouho potom byla na Aljašce objevena největší naleziště zlata...
Na počátku devadesátých let minulého století byla Aljašce věnována výstava nazvaná "Ruská Amerika", která byla otevřena v americkém městečku Tacoma nedaleko Seattlu. Jedním z jejich tvůrců byl americký historik R. J. Barnett. Ny otázku, jakou hodnotu má dnes Aljaška, se usmál a řekl:
"To nikdo neví. Aljaška je velmi bohatý stát, plný nafty a vzácných nerostů. Mohu vám nabídnout i takový výpočet: Tahle výstava stála milion dolarů. Čili sedm výstav rovná se jedna Aljaška."
A co dodat na závěr? Od roku 1959 je Aljaška státem USA. Má své poslance i senátory.
Zdroj: http://www.quido.cz/priroda/aljaska.html