 |
| Šumava |
Češi jsou popisováni jako národ,
který vždy svou zemi prociťoval mimořádně silně, i když to třeba zlehčoval. Takže vztah k zemi, k půdě tady byl, přes staletí se udržoval, možná hodně díky utrpení, válkám a mrtvým.
Čechy jsou jednoznačně vymezeny věncem hor, který je z nějakého návrší jasně přehlédnutelný. Čili pocit jasně vymezeného území tady je a byl zdůrazňován kronikáři a historiky už od středověku – počínaje Kosmou až po Palackého. Dokonce i všichni zahraniční autoři, když psali o Čechách, jako Aeneas Silvius nebo i Voltaire, tuto vlastnost Čech vzpomínají.
Další věc je historiografií cílevědomě pěstovaný vztah k zemi, ale také například pobělohorským katolickým klérem s kultem zemských patronů, který velmi silně upevnil vztah k zemi.
U nás se říká barokní krajina, když je tam nějaká náves s barokním kostelem, nebo pole se sochou světce a podobně.
Jsou to hlavně pozůstatky barokní doby v současné krajině. Barokní krajina byla krajinou své doby se vším, co k tomu patřilo. Včetně světla získávaného jenom pomocí ohně, bez elektrické energie, bez moderních technologií.
Barokní komponovaná krajina byla většinou vytvořena určitou osobností, ať šlechtickou nebo církevní vrchností, která si tvořila vlastní mikrosvět. Takových jader je v Čechách sice hodně, ale není možné mluvit o tom, že je česká krajina barokní. Třeba v severních Čechách bychom baroko hledali jen velmi těžko. A že je komponovaná? To už jsou jenom naše představy, kdy si jednotlivé prvky spojujeme napříč oblastmi a nerespektujeme historické souvislosti.
Drobné sakrální stavby v přírodě, barokní kostel, fara sice krajině dávaly určitý specifický charakter, ale krajina byla i v baroku utvářena staletým vývojem, který ji pozměnil daleko víc, než tyto druhotné zásahy. Například vymezení plužiny vesnic, vybudování sítě vesnic, cest, vymezení prostoru – lesa, polí, luk, pastvin. To jsou všechno daleko starší procesy.
 |
| Corse a Česko najde se podoba |
Nejvíc těchto prvků přinesla první polovina 20. století. To jsou všechny ty železné křížky na rozcestích vyrobené železárnami v 19. století, zasazené do prostého kamenného soklu. Těch je nespočet, daleko víc než barokních soch v krajině.
Baroko je jakési završení dlouhého středověku, který tady kultivoval krajinu. Završení proto, že baroko bylo velmi intenzivní a dokázalo krajinu kobercově pokrýt svými významy a zároveň to vše jakoby uzavřít: Klasický příběh kostela je, že tam byla nějaká románská rotunda, potom se postavil gotický kostel, v renesanci se trošku přizdobil a baroko mu dalo finální podobu, kterou má dodnes.
Je to asi dáno tím, že krajina byla jinak rozparcelována, co se týče vlastnických vztahů, než je dnes. Vrchnosti měly snahu krajinu komponovat a kultivovat jako celek. Jenže na přelomu 18. a 19. století došlo k drobení vlastníků půdy, majitelů památek a staveb, takže už tam nebyla taková snaha přispívat k nějakému velkému celku.
Jako by se rozpadal ten starý svět. Je to završení dlouhého středověku i proto, že se mění základní model myšlení a posouvá se trošku k tomu modernímu. Starý svět zůstává stát.
 |
| Jeseníky |
O komponované krajině se bavíme právě proto, že selhávají současné územní plány. Země je vymezena malými vlastníky, kteří si postaví barák, jaký jim vyhovuje, v podstatě bez ohledu na okolí. Zdroj: CT.24.cz (Jak to vidí Cílek, Maur, Hájek)
Čěte také komentář na stránce ČESKÝ WEB v odkazu tady.
