 |
| Bydlení jako homole v Kandovan |
 |
| Oslíčci naložení břemeny |
 |
| Samé kamení a ovce |
Druhý den ráno jsme měli hned po rozednění domluveného taxíka do vesničky Kandovan. Je to městečko vytesané v pískovcových skalách asi 60 km od Tabrízu. Je to zmenšenina velmi podobných míst v turecké Kapadokii. Erozí tam ve skalách vznikly špičaté homole, ve kterých si lidi vykutali malinké domky. Homole postupně vybavili dveřmi a okny a ti náročnější si k nim přistavili další zděné místnosti. Vesnička je nalepená na úpatí prudkého svahu. Mezi domky a homolemi se vinou úzké kamenné chodníčky po kterých místní honí svoje osly a ovce. Osli a ovce také zařídí, že je chůze po hladkých kulatých kamenech docela dobrodružství. Místní to všechno hravě zvládali v pantoflích, já byl docela rád za pohory. S autem tam toho člověk moc nepořídí, takže osel je v Kandovanu zásadní prostředek pro přepravu osob a nákladu. Místní nebyli nijak přívětiví. Většinou nás ignorovali. Fotit se nechtěli a když už, tak se k nám ochotně stavěli zády. Ale chápu je. Spousta lidí se na ně jezdí dívat jak do skanzenu. Pro jednou je brodění se oslími a ovčími bobky zábava, ale oni to mají neustále. Všude běhala spousta malých dětí a ve vsi byla i škola. Měli jsme radost, že tahle vesnice má na rozdíl od jiných které jsme viděli o budoucnost postaráno.
Z Kandovanu jsme jeli přímo na autobus do Rashtu. Je to nějakých 9 hodin cesty okolo Kaspického moře (a taky před hory jak se ukázalo). Cestou jsme viděli vítání velké rodiny velkou rodinou. Asi 10 lidí z našeho autobusu vystoupilo ve městě, kde na ně čekal houf čekajících bubáků a aut. Nastal rej lidí, všichni se jeden přes druhého velmi bouřlivě vítali, křičeli, líbali se a několika (zřejmě významným) návštěvníkům byly předány umělé pugéty a na krk pověšeny věnce z umělých květin. Ve městě Ardabíl jsme přesedli do pohodlnějšího autobusu a začali sjíždět z náhorní plošiny dolů ke Kaspickému moři. Bylo to úžasné klesání. Sjížděli jsme z prudkého kopce v podstatě celou hodinu. Už byla tma a pršelo, ale bylo vidět jak se pod námi otevírají další a další údolí, kterými se táhne silnice dolů. Museli jsme sjet určitě minimálně 2 výškové km. Když jsem viděl v protisměru supět přetížené náklaďáky, pochyboval jsem, že se kdy dostanou nahoru.
T.M.
