 |
| Petra Němcová v Cannes |
Na vztazích a sdílení informací mezi lidmi se podílí celá řada okolností, které můžeme seskupit do tří mezi sebou propojených celků.
Mezi podstatné (které se v souvislosti s dialogem vybaví nejdříve) patří verbální prostředky; ty jsou spojeny s obsahem slovní komunikace, jeho stylem také se „slyšitelnými“ projevy v řeči. (Člověk své myšlenky vyjadřuje momentálními jazykovými prostředky a v určitým vnějším tvaru, vysloví je hlasovými prostředky, které mají svou zvukovou stránku).
Zjednodušeně: verbální složka je o tom, co říkáme a jak to říkáme. Někdy oprávněně a jindy s pochybnostmi je slovnímu projevu připisována větší podřízenost rozumovému uvažování (myšlení).
Naopak naše emoce (vztah k druhému, prožívání komunikační situace, postoje atd.) jsou více přisuzovány neverbálním projevům, které dialog (resp. komunikační příležitost) doprovázejí. Jejich význam obvykle spojujeme se snahou podpořit to, o čem je řeč a celkově se „lépe dorozumět“. Běžná mezilidská komunikace přesvědčuje, že mimoslovní projevy jsou bohaté svými podobami, formami, intenzitou či délkou trvání. Je zajímavé, že dílčí aspekty neverbálního chování (např. mimika, gestické projevy ..) mají mezi sebou pěkný „sourozenecký vztah“, který je založen na vzájemném spolupůsobení a výrazovém sladění. (Stejně jako pečlivě sladěný šatník napovídá o vytříbeném vkusu a originalitě jeho majitele, obdobně i typické neverbální projevy jsou „mimoslovním podpisem“ a dokladem jedinečnosti komunikující osoby).
Slovní a mimoslovní projevy komunikace patří mezi přímé okolnosti, jež určují výslednou úroveň sdělování. Jsou však i další nepřímé okolnosti, které vstupují do hry a jež mají nezanedbatelný význam pro mezilidské sdělování. Možná si jejich působení až tak neuvědomujeme, nicméně stačí připomenout některé z nich a jejich vliv zřejmý.
Významnější je (ať již jde o monolog nebo dialog), jak člověk (s níž hovoříme) přistoupil k setkání, jak se podílel na jeho klimatu, jaký (sympatický či negativní) dojem v nás zanechal a o jaké vztahy usiloval. Uvažování tímto směrem známe všichni. Zřejmě každý z nás už někdy konstatoval: „tak s tímto člověkem se dlouho nemusím vidět …“ nebo naopak: „tebe jsem potřebovala potkat, abych si vylepšila náladu …“ Nejde o nic menšího, že o naši konkrétní zkušenost s konkrétními lidmi, kterou po opakovaném setkávání vyhodnotíme a zformulujeme jako obecný úsudek o člověku a zároveň očekávání pro příští podobná setkání.
Dialog má svou rytmizaci, založenou na promluvách obou aktérů a jejich vzájemném předávání slova po „odpovídání si svého“. Budeme-li citliví k průběhu rozhovoru, porozumíme vnitřnímu frázování, které nás bude vést k těm okamžikům, kdy dáme slovo partnerovi.
Co je dobré: vytvořit prostor proto, aby partner komunikace nebyl v minoritním postavení. Druhá strana určitě ocení, když občas pobídneme komunikanta k další výpovědi. Dialog je náročný časově, je dobré si to uvědomit tehdy, diskutujeme-li o některých (obtížných – nepříjemných – osobních - konfliktních …) tématech.
Co vadí: pochopitelně skákat do řeči, a to i tehdy, když zásadně nesouhlasíme nebo významně chceme doplnit informace, které slyšíme od partnera. Na základní mezilidskou slušnost při dialogu bohužel zapomínají i někteří hlasoví profesionálové.
Mnohokrát se stalo, že televizní moderátor přerušoval řeč svého hosta v pořadu, aby se mohl prosadit a vést rozhovor podle svého a svým směrem. Není potřeba konstatovat, že takovýto reportérský styl nemá nic společného s tzv. investigativní žurnalistikou. Je spíše obrázkem „zanedbané výchovy“ a nepřítomnosti potřebného taktu k druhé osobě.
Zdroj:Toman,Jak dobře mluvit
Foto Petra Němcová v Cannes
