 |
| Sověti a tanky jako okupanti a svobodné slovo jaký paradox |
Odsouzenci
Jsou řeky čisté, bez zrníčka kalu,
co přijmout umí i nejslanější déšť.Je smích, co má hořkou příchuť žalu.
Jsou slova, jak kulky samopalu.
Je pravda, však před ní stojí lež.
Jsme odsouzenci, co procitnout se báli.
Jsme srdce, jímž marné činy proudí.
Nám patří úcta, milý pane králi.
Jen pro Vás my čestnou hru jsme hráli,
tak kdo nás a naše viny soudí?
Je snadné ptát se... mnohem těžší vědět.
Na minulost prší
a voda pravdu smývá
a ze dna lži jen trčí.
Jen král se neusmívá,
když vrah nad hrobem zpívá
a za slova se krčí.
Ač bílý šátek halí naše oči
a za námi je dlouhá rovná zeď,
jen slova nejsou to, co světem točí.
A naše touha, jenž do zítřka vkročí...
No tak, pane králi, že by naposled?
Je těžké konat... lehčí jen tak sedět.
Místo vody padá krev
a budoucnost se tvoří.
Již utichá vrahův zpěv,
z nějž prázdná slova shoří
a krále nepokoří
rudá voda shnilých cév.
Je konec... konec bez naděje,
však budoucnost se na nás směje.
Je snadné střílet... mnohem těžší hledět...
Tak stůjte, pane králi!
Já ptám se jako prve.
Čeho jsme se báli?
Vody nebo krve?
Zdroj: ostružiny.cz www.hrdinove.cz Post Bellum
