Vysoká zvěř (jeleni a laně) |
Myslivecké písně,
popěvky, zvyky a obřady při honech, zámecké chodby plné nejrůznějších trofejí, i hony barokní, rokokové, pány ve švédských širácích i francouzských kloboucích a romantické hony doby 19. století, kdy vzorem lovecké módy byla Anglie - to všechno pamatuje i brdský les od nejstarších dob, kdy na Dobříši si král Jan Lucemburský postavil lovecký hrádek, kam jeho syn Karel IV. přivezl nejvyšší lovčí úřad České koruny.
Poslední kusy zvířat
Když stavy volně žijící vysoké zvěře v době chození po lese se střelným prachem začaly povážlivě klesat, byly zakládány obory. Nejstarší v dobřížských lesích vznikla asi tři km severně od zámku nad myslivnou Obora. V 18. století ji rozdělili na dvě části; tzv. oboru Starou a oboru Novou, nazývanou též Královská stolice, která patřila k největším v Čechách. Lovy v ohražených územích neměly zdaleka vitalitu lovů středověkých, staly se pouhým zabíjením a v době rokoka byly jednou z atraktivních šlechtických zábav.
Svůj konec vzaly až za Josefa II., který podobné štvanice zvláštním patentem zakázal. V brdských lesích se poměrně dlouho udržely šelmy. Z roku 1628 pochází doklad, kterým česká královská komora oznamuje arcibiskupu Harrachovi, aby medvědi, kteří se rozmnožili v rožmitálských lesích, byly na císařovo přání pokud možno šetřeni. Z popisu březnického panství víme o medvědech ještě v roce 1660. Poslední brdský vlk vyhynul v roce 1750 dosti kuriózním způsobem; když se hladový doplížil na statek do Roželova, propíchl ho sedlák vidlemi.
Památníčky střetů
V rožmitálských lesích nastal zlatý věk myslivosti koncem 19. století, kdy se počet jelení zvěře odhadoval až na 300 kusů, což samozřejmě přispělo k nebývalému rozvoji pytláctví. Motiv dokonce přiměl i skladatele Jana Jakuba Rybu k myšlence napsat zpěvohru s názvem
Pytláci.
V našich představách je dne pytlák spíše osobou romantickou, avšak tento zúžený pohled se poněkud liší od skutečnosti. Je třeba nahlédnout do sociálních poměrů a vztahů v minulých staletích a vzít v úvahu i bědné postavení tehdejších poddaných. Neboť jak mohl chudý domkář nebo podruh, stojící na nejnižším stupni společenského žebříčku, uživit ze svého skromného majetku, někdy bez pevného příjmu, často i několik dětí? Byl nucen vyhledávat takové možnosti, které by mu pomohly početnou rodinu uživit. Dřevo z lesů a lesní plody byly sběrem dobře dostupné, paběrkování obilnin na poli možné, potíž však byla s masem, které domácí chlívek jen zřídkakdy dával. Na dosah byla však při setmění zvěřina, panská krmě stolů a hodokvasů, která lákala dostupností i užitkem. Procházíme-li brdskými lesy, znenáhla někdy narazíme na skromný, zastrčený a omšelý pomníček nebo kříž, na němž dnes už jen těžko čitelnými literami je psáno, že tu skončil život ten a ten myslivec či hajný, aniž by na něho kdokoli vzpomínal. Mezi Velkou Horou a Vacíkovem najdeme kříž, na kterém je připevněna litinová tabulka s nápisem: "Na tomto místě byl hajný Josef Bartoň, 25 roků stár, dne 8. června 1878 o 9. hod. večer, zákeřnickou rukou zastřelen." Pod Faimanovou skálou v chynínském polesí stojí jiný pomníček na místě, kde v roce 1854 zahynul rukama pytláků fořt Ječný, když ještě před smrtí stačil na papír napsat jméno svého vraha.
Ve velmi četných případech však nešlo o spotřebu masa uloveného zvířete v rodině pytláka, ale o výhodný zdroj příjmů z prodeje zvěře. Bývali to především venkovští i městští hostinští, kteří ochotně odkupovali od pytláků zvěřinu, kdykoliv ji přinesli a nabídli. Často je i sami naváděli k lovu a nebyly řídké případy, že na léta s nimi byli ve spojení v nepsané smlouvě "ty mně a já tobě." Peníze, které pytlák za svůj úlovek od hostinského dostal, často ani nedonesl domů, zůstaly v nálevně jako útrata, a tak hostinský měl z lovecké náruživosti pytláka vlastně dvojí příjem. Jeden ze zvěřiny, druhý z útraty za pálenku nebo pivo.
Myslíte, že pytláctví je minulost?
Nenechte se vysmát, pytláci 20. a 21. století také stále provádí svou činnost, vypráví se to mezi myslivci a ví se, kteří krásnou zvěř střílí jen pro maso.
Deprivantů a zlých a nebezpečných se slušní lidé bojí, těžko se s nimi válčí a jsou vysoké ztráty na vlastní dobré psychice.
Tak funguje, nehas, co tě nepálí. Zejména když deprivant roky pracoval ve státních službách, zejména u policie. A vyzná se jak udělat "Zlo na Každý den".
Flintu nosí rád kdejaký ten deprivant, co si na něm vezmete, když vám zastřelí psa?
Proto raději v honitbě svého psa na vodítku, může opravdu velmi rychle zadávit malého zajíčka, ani to nepostřehnete. Viděl jsem to, zajíčkovi z psí tlamy koukají jen ty nožičky a už ho nezachráníte.
To je pud, příroda, pes je lovec (šelma) a stačí mu dát trochu dietu a loví.
Zdroj: muj.web.cz