Divočák bachyně v lese |
O divočácích jsme toho hodně slyšely. O tom jak myslivci byli nuceni prchat před rozzuřeným divočákem nebo před vodící bachyní.
Jak se zachránili tím, že se jim podařilo vylézt na strom. Jako děti jsme také viděly pohřbívat psa, který zašel statečnou smrtí. Byl to jezevčík, který se při dohledávce postavil mezi střelce a útočící bachyni.
Střelec v rozrušení minul první ranou cíl. A druhá rána ne a ne vyjít z pušky. S mysliveckou nadsázkou se pak vyprávělo, že útočící divočák překousl psa napůl a nebýt jeho, dopadl by takto střelec.
Není divu, že na nás měly myslivecké historky opravdu účinek. Některé zákazy nám rodiče nemuseli dvakrát opakovat. Zároveň jsem se přesvědčila, že přes všechny zkušenosti, zkazky, nadsázky může být nakonec vše ještě jinak. Mě například to, že bachyně vodila, při setkání s touto zvěří právě zachránilo. Ono dostat se do blízkosti této bystré a rychlé zvěře je vzácnost.
U mě by se tato setkání, nebo spíše vzájemná míjení, dala spočítat na prstech jedné ruky. Ovšem, tenkrát se jednalo málem o střetnutí a ta bachyně byla větší než já, alespoň se mi to jako dítěti zdálo. Tehdy i dalekohled, který jsem si před odchodem z domu pověsila na krk, mi připadal těžký. Šla jsem loukou ve vysoké trávě a za hlavní objekt pozorování jsem si vybrala čápa. Nepřilétal sem do těch míst často. Hnízdil odtud dost daleko, a tak to byla vzácná návštěva. V dalekohledu jsem ho měla už skoro na dosah, ale ve skutečnosti jsem se chtěla k němu dostat co nejblíže.
Nejblíže jsem se ale dostala úplně k něčemu jinému. Před hledím dalekohledu se mi náhle zatmělo. Nevěděla jsem, co se stalo. Dalekohled mi vyklouzl z rukou a jen tak upoutaný na řemínku se mi houpal na krku. A ona tma přede mnou, to bylo obrovské tělo bachyně. Zvedla se ve vysoké trávě a zrovna krmila selata. V kvikotu selátek sice zanikaly chraptivé zvuky, které bachyně vydávala, ale co to bylo platné! Rozvlněný hřbet zvedajícího se zvířete nevěstil nic dobrého.
Samým ohromením jsem se nemohla ani hnout. Jen jsem bezmocně přihlížela tomu, jak malá selátka vyskakují do výšky a dožadují se uniklé potravy. Některá z nich se dokonce struků matky nepustila, i když bachyně vstala. Zůstala viset na ní.
„Co teď?“ překotně se mi honilo v hlavě. Ti malí, co byli přisátí ke strukům, překáželi bachyni v pohybu. U ostatních selat kvikot sílil stále víc, jak se dožadovala potravy. I tak druhé zavlnění těla bachyně vypadalo ještě hrozivěji!
Zaútočí – už chyběly jen vteřiny. Kupodivu v těch vteřinách moje strnulost povolila. Mohla jsem se hýbat, i když ne příliš. Couvala jsem. Bála jsem se otočit a utíkat pryč. V dohledu přece nebyl žádný strom, na který bych mohla vylézt. Všude kolem jen tráva.
Nezaútočí – nabyla jsem přesvědčení ještě dřív, než se tak stalo. Při třetím zavlnění se kolos začal přede mnou pomalu zmenšovat. Zmizel. Selata si přitáhla matku k sobě. To už jsem i já nabrala správný směr a dala se do běhu. Příliš jsem se neohlížela, vlastně vůbec. S dalekohledem houpajícím se na krku a s podivně strnulýma nohama jsem zřejmě neběžela příliš rychle. Zastavila jsem se až doma.
„Štěstí, že zrovna krmila selata,“ shodovali se všichni při překotném vyprávění mých zážitků. A konečný závěr, na kterém se rodina shodla? „Byla jsi tak blízko, že si bachyně nemohla dát k útoku ten správný rozběh,“ smáli se mi. A jaký závěr jsem později udělala já? Ano, přes všechna poučení, pravidla, rady, může být v přírodě ještě všechno jinak. O překvapení zde není nikdy nouze.
Zdroj: myslivost.cz Lovecké stezky autora Fotogalerie Picasa