 |
| Qui tacet... |
S málem se lépe žije a ten, kdo je užívat umí, šťastně může si žít, a tak tomu příroda chtěla.
Vivitur exiguo melius, natura beatis omnibus esse dedit, si quis cognoverit uti. Claudianus
Qui tacet, consentire videtur. Kdo mlčí, zdá se, že souhlasí.
Moudrost patrně souvisí se zkušeností a uvádí se obvykle na prvním místě základních čili „kardinálních ctností“: moudrost, spravedlnost, statečnost, mírnost. Hérakleitos říká, že moudrost je největší z ctností, je jen jedna, je i není božská a spočívá v tom, mluvit pravdu a jednat s ohledem na povahu věcí. Moudrý musí mnoho vědět, ale moudrost podle Hérakleita není „mnohoučenost“ a nikdo z řeckých mudrců nepochopil, že se nepodobá ničemu jinému. Podle I. Kanta je moudrost „praktická idea“, životní cíl každého člověka, který lze k vědění přirovnat tak, že „věda je uspořádané vědění, kdežto moudrost je uspořádaný život.“ Anglický básník T. S. Eliot si stěžoval: „Kde je ta moudrost, jež se nám ztratila v samém vědění? Kde je to vědění, jež se nám ztratilo v samých informacích?“ Brazilské přísloví říká, že „Poznání řeže svět na kousky, moudrost jej dává dohromady.“
Moudrý člověk - podle Molièra – nezná žádné rány osudu a i kdyby přišel o všechno, přece zůstane sám sebou. Leonardo da Vinci pokládal moudrost za „dceru zkušenosti“ a běžné označení „zub moudrosti“ naznačuje, jako kdyby moudrost souvisela se stářím; ovšem africké přísloví varuje, že stářím člověk zešediví, ne nutně zmoudří.
Podle starého čínského mudrce Li-buwei se zdá, jakoby moudrý člověk jednal pomalu a váhavě - a přece je rychlý, protože si počká na správný čas.
