Yvonne Přenosilová Tak prázdná in italian it´s Perdono by Caterina Caselli, I love it.

Yvonne Přenosilová

Tak prázdná - in italian it´s Perdono by Caterina Caselli, I love it

"...tvůj úsměv mi strašně ráno schází..."...stará píseň, stará pravda...starý smutek a stará prázdnota...zažívají všichni zamilovaní a nemilovaní......díky za tyto písničky, jsou jako pohlazení...

Tyvoletojehlas ...! HLAS! kam se na ni dnesni tralalapiculky hrabou! clipy jsou to vcelku udesny, ale to je holt epochou - nesmi se zapominat, ze pamela anderson tehdy jeste vesele delala do plinek a sex-symbolem v cechach byla jista libuse svormova ...
yvonne pozlatila vsechno, na co sahla a byla daleko lepsi nez catarina c., brenda l., ci nancy s. za to mohla jen z casti, byla to casto zasluha textaru. takovi borci jako hapka, vrba nebo rada byli uz tenkrat na zapade velkou vzacnosti  

Všimli jste si jednoho? Přenosilová, Pilarová, Olmerová... Ani jedna z nich nebyla nijak zvlášť krásná, spíš naopak, ale přitom jsou obrovsky sexy, protože mají šmrnc a něco umějí...

Catherine Caselli

Perdono Tak prázdná po italsku.

Zdroj: youtube.com - názory uživatelů

Persie Írán Yazd Qanáty Siesta ve městě

Isfahan řemesla

Dnešek jsme měli vyhrazený na Yazd samotný. V jeho středu je historické centrum z nepálených cihel, které je stále obydleno, je v něm spousta mešit, hotelů, krámků a zákoutí. 
Zatím se mi dařilo poměrně úspěšně držet Zdenku od krámků s koberci, ale dnes jsme hned při prohlídce první památky - alexandrovského vězení narazili na první neodolatelnou záležitost. Byl to rytec vyrývající do mosazných karaf, váz a mís různé motivy, kudrlinky, cinkrlátka, ptáčky a jiná zvířata. Zdenka se do jedné karafy tak zahleděla, že o ní mluvila následující půlhodinu, načež jsme znovu zaplatili vstupné a šli jí koupit. Tím jsme se zbavili íránských peněz a bylo potřeba nakoupit další. Ve směnárně byl bídný kurs. V bance o něco lepší, ale neměli jsme pas, což je tam nutný předpoklad pro výměnu.Tak jsme šli zpátky do směnárny. Zavřeno. Tak jsme šli do hotelu pro pas a zpátky do banky. Zavřeno. Byla jedna hodina po poledni. Úředník říká - máme siestu, ve čtyři otevřeme. OK, to nějak přežijeme.
Vyrazili jsme do muzea vody - dlouho už mě zajímalo kde berou ve městě uprostřed pouště vodu. Zvlášť když se zdálo, že s ní nijak nešetří. Funguje, nebo spíš fungovalo to takhle: v nedalekých horách jsou navrtané studny a prameny, některé až 100 m hluboké. Voda z nich se do města přivádí podzemními kanály - Qanáty. Ty vykopávali drobní mužíci s motykami a krumpáči a dělali je právě tak velké aby se jimi byli schopní protáhnout. Jak s motykami při svíčkách byli schopni držet sklon nevím, vodováhu jsme v muzeu neviděli.  Ve městě se potom kanály větví a vedou do jednotlivých domů. V každém z nich (z těch bohatších) je pak bazének s přítokem a odtokem ke kterému vedou většinou strmé a dlouhé schody. Dnes už se systém nepoužívá. Kanály se musí čistit a na to nejsou lidi. Voda se přivádí z 300 km vzdáleného Isfahánu.

Město bylo opravdu celé odpoledne prakticky vylidněné. Prošli jsme několik historických uliček a mešit a byly čtyři. Banka otevřela, ale speciální oddělení na výměnu peněz (umístěné v samostatném patře) nikoliv. Prý zítra. Naštěstí směnárník otevřel v 5. Konečně jsme vyměnili a šli jsme se najíst. Mají tu výborné jídlo. Byli jsme v hospůdce "all you can eat - and drink - za 7 dolarů za oba. Typické jídlo je tu kebab nebo pečené mleté maso se spoustou zeleniny, kořením a jogurtem. Měli jsme také plněné papriky, pečené lilky, kuře pečené v nějaké kořeněné šťávě a jiné dobroty. V hospodě jsme potkali zajímavého chlapíka. Jmenoval se Diego. Byl to Argentinec žijící ve Švédsku, doktor živící se svážením nejrůznějších uměleckých věcí z různých koutů světa a jejich prodejem. Výborně jsme si popovídali o životě a o světě a popili něco nealkoholických piv. Zdenka s plným žaludkem byla konečně spokojená, tak jsme ještě rychle proběhli místní bazar. Cestou domů jsem si ještě vyfotil jednu bubáckou babičku. Začala něco povídat, gestikulovat a natahovat k nám ruku. Myslel jsem chvilku, že chce peníze. Ona pak ale z pod hedžábu vytáhla zauzlovaný šátek, rozmotala uzlík ve kterém byly schované malé bonbóny a každému nám dala. Bylo to dojemné, Zdenka uronila slzičku. Pak už nás čekal jen hotel a příprava na zítřejší cestu do Isfashánu - prý vrchol každé cesty do Íránu.

ÍRÁN Osobní svoboda hedžáb Imám Chomejní

Dnes jsme si odbyli poslední prohlídku a nákupy s maminkou Mahsy a celé odpoledne se léčili z předchozí noční návštěvy švagra Aliho a jeho kuřecích kebabů. Švagr Ali má nový byt nedaleko Isfahánu s výhledem na okolní hory. Je velký a plný nejrůznějších ozdob na stropě, nalepených vzorů nad lustry a barevných světelných hadů obepínajících zdi pokojů. Pokoji dominuje velká plazmová televize LG, na které se neustále přepíná mezi 159 dostupnými satelitními programy. Jako každý íránský obývací pokoj i ten jeho má velké množství židlí a gaučů. Íránci jsou velmi společenští i mezi sebou a v podstatě neustále se scházejí. Ali chce emigrovat. Říká, že mu v Íránu chybí aspoň trocha osobní svobody. Trochu ho rozrušilo, když jsme probírali ceny nemovitostí v Evropě. Byly zhruba dvojnásobné oproti jeho představě. Jeho bratr žije ve východním Německu a tvrdí mu, že za 2M kč pořídí bydlení s malým byznysem. No nevím. Ali ugriloval kuřata a rajčata. Velké části masa zůstaly růžové nebo i červené. Udělal jsem chybu, že jsem si sedl vedle něj. Nutil a nutil a mně bylo druhý den nanic. Nic jsem nejedl, z čehož byla maminka Mahsy očividně rozpačitá.
Holky chtěly ochutnat něco českého, tak jsme udělali večer bramboráky. Majoránku jsme nikde neviděli, ale dohnali jsme to česnekem a spoustou ostatního koření, které bylo k dispozici.
Večer jsme šli (jak jinak) navštívit konzervativní tetu – sestru maminky Mahsy. Za války s Irákem jim zabili bratra a ona od té doby vyznává velmi konzervativní způsob víry (vždyť přece její bratr zahynul ve jménu Alláha). Nesundává si hedžáb před cizím mužem ani doma, hned vedle ohromného obrazu bratra je portrét imáma Chomejního. Žije se svým stařičkým otcem. Je mu 95 let a je úžasný. Běhá jak čipera, pořád se na něco vyptává, zřejmě po úraze má jen jedno oko a na požádání prozpěvuje verše Sádího.
Po návratu do domu a rozloučení nám Kuroš (další švagr žijící v přízemní domu) přinesl láhev vína, které si potajmu doma vyrábí z koupených hroznů. Víno není to úplně náš standard, ale opravdu jsme to ocenili.
Zítra jedem do Kášánu, malého města (300k lidí)  na cestě do Teheránu. Těšíme se, že konečně trochu vyhládneme a trochu se vyspíme.

O svobodě minulosti Znaky skupinové hlouposti - groupthink (skupinové myšlení) Hlouposti je vlastní, že cizí chyby vidí, na své zapomíná.

Hospodské heligonky hrají pro potěšení není to groupthink

Příslušnost ke skupině

U příslušnosti ke skupině vzniká hierarchie a rozhodnutí spíše než jedinci činí výbory. Důsledkem bývá větší či menší výskyt skupinové stupidity, groupthink (viz přehled níže)
Toto slovo doslova znamená skupinové myšlení.
Ve skutečnosti jde o skupinovou stupiditu obvykle vysoce inteligentních lidí.
Groupthink je  * způsob myšlení, kterému lidé propadnou, jsou-li členy výrazně soudržné skupiny, v níž snaha po dosažení jednomyslnosti zvítězí nad motivací k věcnému hodnocení možnosti jednat jinak  *
O tom jak málo znají lidé minulost vlastního národa, jak ubohé jsou jejich znalosti a jak jim chybí schopnost hodnotit je a zařadit je do širšího historického kontextu, neboť jedině tak je možné dospět k nějakým smysluplným a správným soudům. Co však těmto lidem nechybí, to je sebevědomí a někdy i arogance, s níž torzo svých vědomostí uplatňují. Z jejich postoje vystupuje nejen neznalost historických jevů, ale i něco psychopatického.
K pochopení je nutné se obrátit k poznání k některých problémů a způsobů myšlení - znaky skupinové hlouposti (skupinová stupidita)
Co to všechno znamená si ještě projdeme po částech, aby jste to snáze vstřebali.

Znaky skupinové hlouposti - groupthink (skupinové myšlení)

• iluze nezranitelnosti
• racionalizace chybných rozhodnutí
• víra v morální oprávněnost existence skupiny a jejich rozhodnutí
• autocenzura
• iluze jednomyslnosti
• tlak na nekonformní členy skupiny
• ochrana vlastního vědomí a ochrana vědomí druhých členů skupiny před zápornými informacemi
• sdílení myšlenkových stereotypů, které řídí rozhodnutí skupiny, včetně sterotypizace jiných skupin

Je to dosti náročné téma na vás některé, postupně si to probereme na stránkách webu Credo Experto, tak aby toho nebylo moc najednou a mohli jste rexalovat s poslechem hudby.
Čtěte více zde...Cippolovy zákony stupidity!

Proprium est stultitiae aliorum vitia cernere oblivisci suorum (Cicero, Tuskulské hovory 3,30) 
 Hlouposti je vlastní, že cizí chyby vidí, na své zapomíná

Zdroj: Koukolík Vzpoura deprivantů (nestvůry,nástroje,obrana)

Pojmem „deprivanti“ jsou označeni lidé, kteří jsou poškozeni nebo dokonce zmrzačeni v oblasti citové a hodnotové.

Prof. MUDr František Koukolík DrSc

Pojmem „deprivanti“ jsou označeni lidé, kteří jsou poškozeni nebo dokonce zmrzačení v oblasti citové a hodnotové.

Lze se domnívat, že ve skrytých nebo obtížně rozlišitelných podobách je v současnosti deprivantství hromadné a výskyt deprivantů epidemický.

Lze se také domnívat, že epidemie deprivantství souvisejí s vývojem soudobé společnosti a jsou v mnoha ohledech jak důsledkem tak jeho pohonem.

Ve velmi obecné poloze může být deprivantství způsobeno:

• populační explozí (prostý numerický fakt + narůstající agrese)
• rozpad hodnot podmíněný oběma světovými válkami
• zvyšující se hladina úzkosti z jaderné války
• zaměření na hmotné stránky života, jež je většině lidí nedostupná
• vliv televize...
  

Domníváme se, že vliv deprivantů ve společenských institucích, kultuře, vědě, veřejném životě roste. Máme dokonce za to, že projevy skupinového deprivantství dosáhly v současnosti takového stupně a rozsahu, že je možné mluvit o vzpouře deprivantů. Tato vzpoura reálně ohrožuje lidství.

Základní znaky deprivantů jsou následující:

1. nedostatek síly vůle, sebezaměření
2. neschopnost tvůrčí spolupráce
3. ničivost vůči čemukoliv odlišnému
4. parazitizmus

Deprivanti uznávají jediný cíl a tím je moc. Uznávají jen to, co jim moc dává nebo ji posiluje. Moc je totiž nástrojem kontroly nad něčím, co je však naštěstí ve své podstatě nekontrolovatelné – neustále se vyvíjející a nepředvídatelné bytí. Tuto potřebu kontrolovat a ovládat mají proto, že došlo ke zmrzačení či dokonce amputaci jejich niterného základu normality. Projevem normality myslíme schopnost být sám sebou. Okolní svět pak není jevem s objektivní hodnotou, ale nástrojem, prostředkem k dosažení toho, co si usmyslí.

Takže optikou deprivanta:

• vědecká teorie není platforma pro tvořivé myšlení, ale nástroj, jak vyvinout více jaderných zbraní nebo účinnější možnost tajného sledování jiných lidí
• smyslem zpravodajství není poskytovat objektivní informace, ale je nástrojem k jejich zamlčování, deformování a překrucování, je to nástroj manipulace s davem
• smyslem církve není šíření víry a tolerance, ale je nástrojem ovládání lidí a utváření jejich závislostí atd. atd.

Deprivantství může vzniknout poruchou dědičnosti.

Velmi často ovšem vzniká deprivant na základě poruch vazby k matce v ranném dětství. K základnímu negativnímu vtisku dochází do 12 měsíců věku dítěte, pak se celoživotně pouze udržuje. Bezpečná vazba mezi matkou a dítětem (nebo mezi osobou, která ji dokáže v plném rozsahu zastoupit) je pravděpodobně nejdůležitějším mechanismem vývoje normální osobnosti. Je biologickým, psychologickým i sociálním základem lidství.

Má prastaré kořeny sahající k vývoji našich prapředků v třetihorách před šedesáti milióny let.

Jakékoli její vážné porušení neprojde bez těžších, někdy celoživotních následků.

Je nenahraditelná. Dělá nás lidmi. 
Tenkrát na západě (video)

(Poznámka: zde bylo video, které je střídavě na YouTube vypínáno, tak je to na vás použít sami hledání (zadat do vyhledávače správná hledaná slova)
Italo-Western, Italy 1968 Original Title: C'era una volta il West
(a.k.a. Spiel mir das Lied vom Tod)
Directed by Sergio Leone
Produced by Fulvio Morsella
Music by Ennio Morricone
Starring Charles Bronson, Henry Fonda, Claudia Cardinale, Jason Robards, Woody Strode, Frank Brana & Frank Wolff                                                                         
Také jste si připomněli pražské jaro? Tenkrát nás fascinoval tento film co vidíte v traileru - upoutávce. Je to historie a filmový skvost, evergreen. Byla to na západě tvrdá doba, ale spravedlnost přicházela, i když pomalu...
Have to love the way Fonda played the heel. Never could have imagined him as such a villian. But after he says" since you mentioned my name" and then shoots the kid, right in the beginning, you know he's evil and there is no turning back. Great work by Leone, and great casting. 

Zdroj: k přípravě článku použity zčásti výňatky z přednášek prof. MUDr. Františka Koukolíka DrSc

Za ing.arch.Janem Kaplickým osobnostním vzorem a elitou národa

Přidat popisek

I stádní jedinci truchlí a dochází některým tato ztráta vzácného člověka. Proč? Protože je to vzor lidské osobnosti, kterou mohou jen obdivovat a práci jen hanět, protože nechápou. Nemohou chápat nadčasovost takovýchto pracovitých a nadaných lidí. Jsou vzácní, ojedinělí, výjimeční svou prací, ale to tupci, blbci převládající v populaci nepoberou ani po vysvětlení.
Umírají uprostřed svého štěstí z rodinné události na ulici považování obecným podvědomím za opilce. Tento jemný člověk, gentleman, ale zažil poslední okamžiky hezké s rodinou , s narozením dcerky, hezky se rozloučil se svým synem. Mají ho rádi. Skvělí lidé.
Deprivanti šílí, nevidí dál a haní jeho práci. Svět ne, Kaplický je znám a oceňován ne v Česku, ale v zahraničí nejen v Evropě. Svět je globální a osobnosti si pamatuje. Publikuje jejich práci. Media ví o každém kroku Jana Kaplického. Skupina deprivantů jako symbol zla, háže špínu.
Malost českého národa? Ne, to jen ti nejlepší jsou jinde, jsou ve světě, doma v Česku umírají na ulici. Ulice nechápe, nemůže, nechce. Vzory lidských osobností a elitu národa ráda nemá. Nesnáší ji a nenávidí úspěšné lidi.
Zlo na každý den
Vzpoura deprivantů (nestvůry, nástroje, obrana)
Hledejte články autora sami (štítky-labels) Nedá se jedním článkem vysvětlit všechno. Učte se býti moudrými, pak budete dobrými lidmi a ne lidský plevel a tupá spodina.

Karel Kryl a Vánoce....Za tebe sfouknu svíčku, jablko rozkrojím

Přátelé okupanti....1968

Karel Kryl,

úžasný písničkář, básník a vzácný člověk s jinou představou o dění světa

osobnost tak geniální a vzácné, že nejsou ani pořádné foto - vše vytlačeno totalitou, žil krátce na to, aby jsme jej objevovali déle. Možná jsou více jeho stopy na půdě Free Europe Radio -radio Svobodná Evropa, kde často zpíval s kytarou. Tam někde bude i více fotografií, nebo ne? Víme o těm tak málo, ale podezříváme jej z velikosti člověka, s krátkým životem a málo pochopeného v čase. Tak to přece u vzácných osobností bývá, poškozený dav ideologií jej nechápe a odmítá právě po pádu totality. Je to velká škoda, měl být hýčkán a nesen na ramenou, ale byla překotná doba a rádo se zapomíná. Básně hovoří více, přečtěte si náročné texty, nutí k zamyšlení a nutí k opakování pro pochopení. Tento člověk žije stále v textech básní i písní - které jsou bohudíky nenapodobitelné a nesmrtelné. Pokud nebudete číst text básní, podívejte se také na tyto stránky zde.

Doufám, že bude neustále objevován a čten i písně prospěvovány při kytaře pokud se nachýlí svoboda, padnou vlády a lidem bude úzko.
Karel Kryl - Vánoční (koncert v Lucerně, pravděpodobně 1990)

Dříve, než ze stromečku opadá jehličí,
lůžko ti jmelím ozdobím, dám fotku do rámečku, olovo zasyčí,
tvůj krajíc chleba ráno ptákům rozdrobím.

Za tebe sfouknu svíčku, jablko rozkrojím,
bude to hvězda, či snad kříž, či snad kříž,
tvé jméno na balíčku k ostatním připojím,
to abys nemyslel, že už k nám nepatříš.

Za okny spadla vločka a zvonek cinká,
Ježíšek zavřel očka a tiše spinká,
Josef mu ustlal měkce v krabici od kolekce,
spí, tichounce spí.

Kus loje pro sýkory, na stole cukroví,
od zítřka noci ubývá, ubývá,
mráz cukrem pokryl hory, panáček hadrový
a jedna židle, jedna židle přebývá,
a jedna židle, jedna židle přebývá ...

Jelen evropský - Slavnostní myslivecké menu. Myslivecká kuchařka a recepty i sv.Hubert

Hubert nepřerušil onu bohulibou činnost a pozvedl číš levou rukou.
Na fotografii je stádečko jelení zvěře...

Z vyprávění lesníka

Jako vystudovaný lesník není mi ani vaření a kuchaření cizí. Dovoluji si upřesnit, že nikoli bohyně lovu seděla na klíně lovce, ale lovec Hubert kdesi kdysi ve Francii - později prohlášený za svatého na jakési oslavě po lovu byl na počest hostitele posazen vedle manželky hostitele, prý neobyčejně krásné a pravou rukou se babral kdesi okolo lůna dámy což neušlo pozornosti hostitele a ten tudíž vyzval k přípitku na "Lovu zdar".

Duchapřítomný Hubert nepřerušil onu bohulibou činnost a na přípitek pozvedl číš levou rukou.

Odtud ta tradice dodržovaná generacemi Hubertova cechu a tedy na vysvětlení proč ono charakteristické uspořádání mysliveckého stolování....
Dát tip na slavnostní menu je velmi těžké, řada skutečných odborníků i těch dalších"rádoby" uvedla řadu receptur v různých publikacích typu "Myslivecká kuchařka" Já osobně zjistím-li, že konec receptu zní nakonec dochutíme magi, podravkou chilli už je pro mě takový recept nezajímavý....
   Lesovny, myslivny či fořtovny stály obvykle mimo vsi nezřídka z dnešního pohledu na idylických samotách.
Vše k životu se muselo vypěstovat a podle toho a podle postavení se tvořily zásoby. K objektu obvykle přináleželo i pole či louky. Taková rodina byla nucena se o sebe na celý rok postarat. Nakládané houby do soli, nakyselo, pod sádlo (neexistovaly mrazničky) borůvky, brusinky, ostružiny, místní typy třešní či slív na pálení, šípek či jalovec z čuníka sádlo a slanina jedenkrát týdně se stloukalo máslo. Z předešlého skromného popisu vyplývá že tyto subjekty byly téměř samostatné a do koloniálu se jelo třikrát za rok s potahem pro zásoby. Jídelníček byl skromný.

    Mnozí v dnešní době by se mohli domnívat že na tehdejší dobu dobu žila lesnická elita nad poměry. Vlastní drůbež,zvěřina hojné množství ryb - pstruhů ši lososů. Opak byl pravdou, žili skromně nicméně při množství církevních svátků si dopřáli...

Menu podle Kateřiny

Jako předkrm domácí šunku se zeleninou houby, nakládanou kukuřičkou, okurčičky jako polévka byl vývar z bažantí slepice či křepelky, hlavním jídlem byly jelení, mufloní, dančí či srnčí medailonky jednak s opečeným bramborem či malými bramborovými knedlíky se šípkovou omáčkou tedy přírodně nebo na smetaně s brusinkami či divočák pečený, smažený jako ragů apod.

    Moučník byl koláč s borůvkami či jiným lesním ovocem.
 V různých oblastech se jedlo totéž, záleželo na schopnostech hospodyně, ale na Šumavě to bylo po revírnicku na Benešovsku to bylo podle fořta.
Nakonec se pilo to domácí ostružinové víno, borovicová, jalovcová atd.Takže teď spokojen, apropo recept na 60ti procentní jalovcovou mám vyzkoušený.

-  Zvěřinové recepty si vyhledáte snadno na webu  →  třeba tady.

Z vyprávění starého lesníka

Samostatný příspěvek -->  o myslivosti navštivte zde....Myslivost !

#Příroda a myslivost, Šumava a okolí, Jídlo a zdraví, Příroda a zdraví, Zdraví, Historie, Potraviny, Myslivecké pověsti, Myslivecké menu, Humor

R.A.Dvorský a Česká písnička -- Hudba a text: Karel Hašler. Zpěv: skupina Šlapeto.

Rudolf Antonín Dvorský, vlastním jménem Rudolf Antonín,(uměleckým jménem R. A. Dvorský) (24. března 1899 – 2. srpna 1966) byl český hudební skladatel, kapelník, klavírista, zpěvák, herec a nakladatel.

V letech 1925 - 1929 působil v souboru Františka Cinka Melody Makers. V roce 1929 pak založil vlastní orchestr Melody Boys, který existoval do roku 1945. Orchestr měl velmi široký záběr, většina jeho členů ovládala několik nástrojů. Během chvíle se tedy saxofonová sekce proměnila ve smyčce. V repertoáru byly lidové písně, tanga, swing i jazz. R. A. Dvorský dokázal dobře vycítit vkus publika.

Pohádka mládí - tango

1. V životě jsou chvíle mámivé,
které časem přijdou zpět
tak jako z jara slunko zářivé
přijde zlíbal první květ

Jen mládí nebrátí se nikdy víc,
již nevyjde ná, svojí láskou vstříc
a ten kdo nepoznal pohádky té
musí se jí navždy zříc


R: Nikdy se nevrátí pohádka mládí
ze všech pohádek ta nejhezčí
nikdy se nevrátí marné volání
jednou se s námi přec rozloučí

Proč osud dává tak málo lásky nám,
proč všechno zůstane jen vzpomínkám?

Nikdy se nevrátí pohádka mládí,
která je v žití jen jedenkrát.


2. Ve vzpomínkách najde útěchy
ten kdo míval někdy rád
toď jediné jsou štěstí úsměvy,
které život může dát.

Kdo vzpomínku na první lásku má,
tomu se žití navždy krásným zdá
a ztracenému mládí navzdory
naposledy zazpívá


R: Nikdy se nevrátí pohádka mládí...

Pohádku mládí jsem nikde nesehnal - zatím tato videa, ale jsou teskné i vtipné

Zdroj:youtube.com

ÍRÁN Tabríz - Kandovan Lidské termitiště fotografie a vyprávění z cesty

Bydlení jako homole v Kandovan

Oslíčci naložení břemeny

Samé kamení a ovce

Kandovan


Druhý den ráno jsme měli hned po rozednění domluveného taxíka do vesničky Kandovan. Je to městečko vytesané v pískovcových skalách asi 60 km od Tabrízu. Je to zmenšenina velmi podobných míst v turecké Kapadokii. Erozí tam ve skalách vznikly špičaté homole, ve kterých si lidi vykutali malinké domky. Homole postupně vybavili dveřmi a okny a ti náročnější si k nim přistavili další zděné místnosti. Vesnička je nalepená na úpatí prudkého svahu. Mezi domky a homolemi se vinou úzké kamenné chodníčky po kterých místní honí svoje osly a ovce. Osli a ovce také zařídí, že je chůze po hladkých kulatých kamenech docela dobrodružství. Místní to všechno hravě zvládali v pantoflích, já byl docela rád za pohory. S autem tam toho člověk moc nepořídí, takže osel je v Kandovanu zásadní prostředek pro přepravu osob a nákladu. Místní nebyli nijak přívětiví. Většinou nás ignorovali. Fotit se nechtěli a když už, tak se k nám ochotně stavěli zády. Ale chápu je. Spousta lidí se na ně jezdí dívat jak do skanzenu. Pro jednou je brodění se oslími a ovčími bobky zábava, ale oni to mají neustále. Všude běhala spousta malých dětí a ve vsi byla i škola. Měli jsme radost, že tahle vesnice má na rozdíl od jiných které jsme viděli o budoucnost postaráno.
Z Kandovanu jsme jeli přímo na autobus do Rashtu. Je to nějakých 9 hodin cesty okolo Kaspického moře (a taky před hory jak se ukázalo). Cestou jsme viděli vítání velké rodiny velkou rodinou. Asi 10 lidí z našeho autobusu vystoupilo ve městě, kde na ně čekal houf čekajících bubáků a aut. Nastal rej lidí, všichni se jeden přes druhého velmi bouřlivě vítali, křičeli, líbali se a několika (zřejmě významným) návštěvníkům byly předány umělé pugéty a na krk pověšeny věnce z umělých květin. Ve městě Ardabíl jsme přesedli do pohodlnějšího autobusu a začali sjíždět z náhorní plošiny dolů ke Kaspickému moři. Bylo to úžasné klesání. Sjížděli jsme z prudkého kopce v podstatě celou hodinu. Už byla tma a pršelo, ale bylo vidět jak se pod námi otevírají další a další údolí, kterými se táhne silnice dolů. Museli jsme sjet určitě minimálně 2 výškové km. Když jsem viděl v protisměru supět přetížené náklaďáky, pochyboval jsem, že se kdy dostanou nahoru.

T.M.

Írán Persie Mám to jako nové - vše zabaleno

Přidat popisek

Přidat popisek

Mám to jako nové

Íránci si libují v nových věcech. Mají je rádi tak, že když si nějakou koupí, chtějí jí mít novou co nejdéle. Takže jí ani nevybalují. U Mahsy v pokoji jsme seděli na kancelářské židli s opěradlem zabaleným do igelitu. Viděli jsme řadu aut, která měla sedačky a opěrky hlav zabalené do igelitu. Jedno auto – už bylo nabourané – mělo do igelitu zabalený i nárazník. Auto kterým jsme dnes jeli do Kandovanu – vygárbený Peugeot, který sotva jel, měl do igelitu zabalené sluneční clony. Ležím v hotelu za 40$ a matrace pode mnou šustí - je zabalená do igelitu. Asi jí chtějí mít jako novou i pro ostatní hosty.